Součástí práce efektivních vůdců je vysvětlování vize, která dává smysl politickým přístupům a inspiruje druhé, aby tyto přístupy podporovali (a inspiruje také ty, kdo je navrhují). Je to jeden ze způsobů, jimiž lídři pomáhají vytvářet společné cíle a burcovat ke společné akci. Obvykle taková vize nabízí scénář pro budoucnost, který má podněcovat změnu, ale může také vykreslovat v přitažlivých barvách status quo – případně minulost –, čímž podněcuje odpor ke změně. Buď jak buď, bez vize lze jen těžko ostatní kamkoliv vést. Generální ředitel společnosti Federal Express Frederick Smith tvrdil, že „prvotním úkolem vedení je sdělovat vizi a hodnoty organizace“.
Otec, syn a vize
S vizemi se však musí zacházet opatrně. Někdy si lídři myslí, že vize dokáže vyřešit většinu jejich problémů, avšak nesprávná vize – nebo vize přehnaně ambiciózní – může napáchat škody. Georgi H. W. Bushovi se vyčítalo (a on si to vyčítal také), že nemá to, co on sám označoval jako „věc zvaná vize“. Když na něj jeho štáb naléhal, aby mluvil směleji a obsáhleji, odvětil: „To prostě nejsem já“.
Karikatura tři bývalých prezidentů Ronald Reagan (zleva), Bill Clinton a George W. Bush (11. října 2011)
Po prvotním šoku z teroristických útoků v září 2001 rozvinul jeho syn George W. Bush daleko ctižádostivější vizi. Jak se vyslovil jeden jeho bývalý poradce, Bushe mladšího „neodolatelně přitahovaly velké myšlenky typu zavedení demokracie na Blízkém východě – velké myšlenky, které ostře kontrastovaly s rozšafným úzkoprsým přístupem jeho otce“. Přesto se zahraniční politika Bushe staršího ukázala jako lepší.
Někteří ctižádostiví lídři si myslí, že musí vyhlásit vizi, která jejich stoupence přivede v úžas. V praxi však úspěšná vize často pramení ze skupinových potřeb, jež lídr zformuluje a vysloví. Například vize, kterou Martin Luther King vyjádřil v projevu s názvem „Mám sen“, měla hluboké kořeny nejen v Amerikou hlásaných hodnotách rovnosti a vstřícnosti, ale i ve zkušenosti Afroameričanů s podřízeným postavením a vylučováním ze společnosti.
Památník Martina Luthera Kinga na takzvaném National Mall ve Washingtonu a pod ním stojí čínský sochař Lej I-sin (22. srpna 2011)
Opravdu nelze vyhovět každému
Současně platí, že tlak na artikulaci vize může dostat lídra do obtíží. Jak prohlásil jistý rektor univerzity: „Každý se ptá: ‚Jakou máte vizi?‘ Ale když odpovíte příliš rychle, urazíte mnoho lidí a dostanete se do potíží. Chytrá odpověď na počátku zní: ‚Co myslíte vy?‘ načež si poslechnete odpověď a teprve pak vyjádříte vlastní vizi.“
Úspěšná vize musí být přitažlivá pro různé okruhy stoupenců a akcionářů. Co hraje do not jedné skupině, nemusí sedět druhé. A aby byla udržitelná, musí být úspěšná vize zároveň efektivní diagnózou situace, které určitá skupina čelí. Lídři musí správně formulovat otázku, než navrhnou odpověď. K tomu, aby zvolili cíle a zformulovali je do vize, potřebují nejen získat od svých stoupenců podněty, ale také pochopit kontext jejich rozhodnutí. Musí být schopni přesně vyhodnocovat realitu.
Smělost vize se liší podle typu vedení. Lídři společenských hnutí mohou prosazovat rozsáhlejší vize než veřejní činitelé. Lídr hnutí může podporovat vizi, která je na hony vzdálená jeho stoupencům, zatímco premiér obtěžkaný mnoha cíli a závazky musí udržovat neustálý dialog s veřejností, který mu brání v tom, aby se příliš vzdálil občanům. Poté, co americký viceprezident Al Gore prohrál v roce 2000 prezidentské volby, stal se lídrem společenského hnutí pro boj s globálními klimatickými změnami a jeho styl se změnil z pragmatického v inspirativní a prorocký.
Al Gore na konferenci o klimatu v Kodani, rok 2009
Analytici posuzují vizi šéfa vlády podle toho, zda nastoluje rozumnou rovnováhu mezi realismem a rizikem a zda vyvažuje cíle a možnosti. Seznam přání dokáže vytvořit každý, ale efektivní vize kombinují inspiraci s realizovatelností.
Například kritikové bývalého britského premiéra Tonyho Blaira uznávali, že jeho schopnost formulovat vizi patří k jeho nejsilnějším stránkám vůdce, ale žehrali na jeho malou pozornost k detailům. Dva američtí prezidenti dvacátého století, Woodrow Wilson a George W. Bush, zase dokázali dobře formulovat ambiciózní zahraničně-politickou vizi, ale neuměli ji vytříbit nebo upravit, když při jejím uskutečňování narazili na problémy. Oba prosazovali demokracii, ale oba to dělali způsobem, jenž vzbuzoval odpor proti prosazování demokracie.
Rozpolcená Angela M.
Uvážlivost samozřejmě nestačí. Někdy lídři potřebují posunout hranice realismu, aby inspirovali své stoupence a vydolovali z nich dodatečné úsilí, jak to v roce 1940 učinil ve Velké Británii Winston Churchill. Bez jisté míry uvážlivosti založené na chápání kontextu se však vize mění z velkolepých ve velkohubé a podkopávají hodnoty, o jejichž prosazení usilují.
Německá kancléřka Angela Merkelová
Podobně jako Franklin Roosevelt, který jednal velmi rozvážně, když se ve 30. letech snažil přesvědčit americké veřejné mínění, aby opustilo izolacionismus, jedná také Merkelová rozvážně, když se dnes snaží zachránit euro. Čelila veřejnému skepticismu kolem použití německých prostředků na sanaci řecké ekonomiky. Její koalice byla v této otázce rozpolcená a její strana prohrála zemské volby. Kdyby byla jednala směleji, možná by ztratila ještě více podpory, ale kroky, na které nakonec přistoupila, byly pro ujištění trhů nedostatečné.
Na konci října však konečně zformulovala vizi evropské budoucnosti, která přesvědčila německý Bundestag, aby souhlasil s balíkem opatření na záchranu eura. Jestli čekala příliš dlouho – a jestli bude její vize přesvědčivá –, o tom rozhodnou nadcházející měsíce.
Joseph S. Nye, Jr
Joseph S. Nye, Jr., bývalý náměstek amerického ministra obrany, je profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy The Future of Power (Budoucnost síly).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezitititulky jsou redakční.
Na podcast tohoto komentáře v angličtině vás navede následující odkaz:
http://traffic.libsyn.com/projectsyndicate/nye100.mp3.
