Žijeme v době plastové?
Žijeme a nejsme schopni bez plastu existovat. Jsme na něm závislí.
A to je špatně?
Plast sám o sobě není zlo, za nic nemůže. Může za to situace, kdy jej šíleně nadužíváme a používáme ho víc a víc. Hlavním problémem navíc není užívání samotné, ale to, že jej neumíme správně zlikvidovat, zbavit se ho, když se stane odpadem.
A plast se nesmí stát odpadem, který se dostane do životního prostředí. Dříve vznikaly obrázky, jak má jelen v lese plechovku na paroží. To ale není hlavním důvodem, proč se plast nesmí dostat do prostředí. Jde o to, že plast se nám jako materiál samozřejmě rozpadá - a rozpadá se na malé částice.
Myslíte na mikroplasty a nanoplasty.
Ano. Mikroplasty se rozpadají na nanoplasty a o těch dnes víme, že se nám mohou bez problémů dostat do těla. Ba co víc - předpokládáme, že v přírodě je nanoplastů mnohem více než si vůbec dokážeme představit. Takže žijeme nejen v době plastové, ale i mikro- a nanoplastové.
Za měsíc kostku lega, za deset let kus potrubí. Plasty konzumujeme ve velkém |
Kolik člověk sní plastu?
Ve studiích se uvádí jedna plastová helma ročně a jedna kreditní karta týdně. Musíte mít ale na paměti, že když ‘sníme’ mikroplasty, tak tam s nimi jsou i nanoplasty, kterých je řádově mnohem více. V jednom vzorku vody můžeme najít desítky až stovky mikroplastů, ale těch nanoplastů v tom samém vzorku mohou být tisíce až miliony.
V loňském roce vědci poprvé objevili mikroplasty v placentě. „Je to, jako by se vám narodilo dítě-kyborg: už není složené jen z lidských buněk,” citoval tehdy list The Guardian šéfa výzkumného týmu Antonia Ragusu. Souhlasíte?
To jsou taková hesla, ale jsou samozřejmě alarmující. A je potřeba, aby o tom lidé věděli, protože tomu nevěří.
Jsou studie, které ukázaly neurotoxické problémy. Výzkumníci sledovali vodní šneky vystavené nanoplastům a ukázalo se, že se chovali jinak - například neutíkali před predátory, což ukazuje na to, že jim plasty ovlivnily myšlení.
Myslíte, že budou mít problém uvěřit i studii, která vyšla nedávno s tím, že nanoplasty se našly i v těle novorozence?
Asi narážíte na studii, kdy vědci objevili nanoplasty v prvním exkrementu dítěte, takzvané smolce. I tyto závěry jsou alarmující. Nanoplasty prošly celou matkou, celým jejím organismem, nezastavila je žádná bariéra, až částečky plastu skončily v dítěti. Ukazuje to, že můžeme být plastem celí promoření.
Tomáš Cajthaml
|
Že jsou mikroplasty nebezpečné, víme od 70. let. Jak se na to tehdy přišlo?
Tehdy se plasty testovaly v kloubních náhradách. Nicméně se ukázalo, že pacienti s těmito náhradami mají najednou po těle hrozně moc zánětů. A to právě kvůli plastu - kloubní hlavice z plastu se odírala a z ní se uvolňovaly mikroplasty, které se šířily v těle pacientů. Takže dnes víme, že mikroplasty mohou způsobovat záněty. Víme také, že způsobují takzvaný oxidativní stres, který může vést až k rakovinovému bujení.
Stále však nevíme odpovědi na jiné věci - nevíme, kolik mikroplastů v těle nám takové onemocnění způsobí, nevíme, jaký druh, nevíme, jakou musí mít velikost. Nevíme, na jakých nemocech se podílí mikroplast, na jakých nanoplast.
Co víme je, že když je částečka plastu skutečně malá - tedy je to nanoplast, tak může vstoupit až do tkání a tělo ho neumí vyloučit na rozdíl od větších mikroplastů, které námi spíše jen projdou. Možná máme nějaký zázračný mechanismus, o kterém ještě nevíme, ale studie potvrzují, že nanoplasty se v lidském těle mohou kumulovat.
Plasty a vliv na myšlení
Takže plasty mohou způsobovat zdravotní problémy, jen nevíme jaké množství k čemu vede. Budeme vůbec někdy znát odpovědi na tuto otázku?
My cosi tušíme, ale vycházíme pouze ze studií, které se velmi obtížně provádí. Dobře se dají dělat s mikroplasty, nicméně ty nejsou tolik nebezpečné. Hrozně špatně se nám pracuje s nanoplasty, abychom s nimi mohli udělat nějaké pokusy, musíme je mít - a libovolný nanoplast si zkrátka nekoupíte. Takže se při studiích používají nanoplasty, které se vyrábí pro kalibraci vědeckých přístrojů, ale to jsou dokonalé kuličky z jednoho materiálu. A to takto v přírodě není. Nanoplasty nikdy nejsou jen dokonalou kuličkou, jsou to vlákna, fragmenty.
Ale abych odpověděl na vaši otázku, myslím si, že ještě dost dlouho nebudeme vědět, jak se plasty projevují na lidském organismu. A jsem za to rád, protože pokud bychom měli dokonalá čísla, kauzální a průkazná čísla, tak to bude ve chvíli, kdy kvůli tomu budou lidé už opravdu nemocní.
Mikroplast měří 5 mm až 1 µm (0,00001 cm), nanoplast je menší než 1 µm. |
Hrozí nám i nějaká jiná onemocnění než například záněty?
Mluví se i o jiných zdravotních problémech, nicméně ne na úrovni člověka, protože to zkoumat ještě neumíme a nejde provézt experiment s otrávením tisíců dětí nanoplasty. Jsou studie, které ukázaly neurotoxické problémy. Výzkumníci sledovali vodní šneky vystavené nanoplastům a ukázalo se, že se chovali jinak - například neutíkali před predátory, což ukazuje na to, že jim plasty ovlivnily myšlení.
Rozvíjí se nám tady řada civilizačních chorob a poruch chování, zvyšuje se počet různých rakovin, tohle třeba plastům neumíme přisoudit - a dost možná za to ani nemohou. Navíc máme řadu jiných problémů, například látku PFOA (perfluorooktanová kyselina, nejznámější použití PFOA bylo na výrobu fluoropolymerů, které se uplatňovaly například ve výrobě různých nepřilnavých povrchů jako je teflon, pozn. red.), která je šíleně toxická a kterou jsme obklopeni desítky let a teď nedávno jsme si ji zakázali.
Mikroplasty a nanoplasty bych si troufl tvrdit - ale můžu se i mýlit - že prozatím nepředstavují úplně nejzásadnější zdravotní problém. Ale do budoucna mohou představovat nějaký problém. Takhle bych to viděl.
Existují nějaké odhady, kolik je na světě v současné době mikroplastů?Odhady existují, přesná čísla ale nemáme. Jen pro představu, jak moc je těžké toto číslo říct - před dvěma roky se dělala velmi chytrá studie, kdy výzkumníci testovali, kolik vznikne mikroplastů, pokud se použije čajový sáček z plastu. Ty už se dnes příliš nedělají, protože hned po studii výrobci sáčků zareagovali. Ukázalo se, že v jednom hrnku se super čistou vodou když se vymáchal plastový sáček, poté byly miliony mikroplastů. Miliony.
Mělo by nás toto gigantické číslo, které si nedokážeme představit a ani třeba odhadnout, děsit?
Já bych zvolil spíše princip předběžné opatrnosti. Některá témata o životním prostředí jsou méně populární, protože se člověk musí omezovat. A týká se to i plastů, protože plast je nejenom pohodlný, ale i laciný.
Samozřejmě jsou způsoby využití, kde se bez něj neobejdeme, spoustu věcí neumíme bez plastu vyrábět, ale rozhodně jej nadužíváme a rozhodně bychom měli nastavit odpadový systém, odpadové hospodářství tak, aby se plast do životního prostředí nedostával. Proto říkám, i když to nebude populární, měli bychom se toho obávat.
Moře s kelímky ze 70. let
Pacifikem pluje pás odpadků velký jako devět Českých republik |
Říkáte, že bychom se toho měli obávat, ale rok od roku tu máme stále více plastu.
To máte pravdu, rok od roku exponenciálně zvyšujeme produkci plastu, protože zvyšujeme spotřebu. Ale my jsme přece žili i bez plastu, žili jsme s mnohem menší spotřebou.
Dvě třetiny všech plastů jsme vyrobili až po roce 2000, jak jsme proboha mohli do roku 2000 vůbec žít? Teď se vyrábí okolo 400 milionů tun ročně, ale po roce 2040 už by to mělo být 1500 milionů tun. To je strašlivé. Jak jsme předtím mohli vůbec žít, se ptám? Mohli, nějakým způsobem.
Nyní tu máme vědeckou komunitu, která se problematice plastu v přírodě, nanoplastům a mikroplastu intenzivně věnuje. Dnes víme, že plast je všude a může být i nebezpečný. A místo toho, abychom omezovali jeho spotřebu, tak ji zvyšujeme.
Důležité je říct, že tohle je problém životního prostředí. Není to problém toxikologů, není to problém odpadářů, není to problém výrobců plastů nebo výrobců zboží. Ale je to problém environmentální, který je vždycky komplexní.
My víme, že již nyní je životní prostředí plné nanoplastů a mikroplastů, problém ovšem je také v tom, že zde máme ještě plno plastového odpadu, o kterém jsme se na základní škole učili, že se rozkládá několik desítek let. Zmizel nám z očí a my jsme říkali, že se rozložil. Ale ono se to nerozložilo, rozpadlo se to na mikroplasty. A planeta je plná takového odpadu, který nám tady perzistuje.
Určitě vám něco říká Velká tichomořská odpadková skvrna, což je takový flek o velikosti několika Francií. Dělaly se analýzy a zjistilo se, že na tom plovoucím ostrově odpadků jsou například kelímky na kávu z Japonska ze 70. let. A i tento plast se jednou rozpadne na mikroplasty.
Co je tedy v tomto ohledu potřeba udělat? Pomohlo by, kdyby celý svět ze dne na den přestal vyrábět plasty?
To by bylo úplně skvělé, ale to nejde. Můžeme začít strašně složitě sbírat odpadky po světě, ale bude to jen kapka v moři. Nejde o to přestat vyrábět plast, my bez něj navíc neumíme žít, ani vy a ani já. Třeba tělo mobilního telefonu bychom bez plastu nevyrobili.
Nemá smysl čistit Pacifik, když jsou země, které nemají odpadové hospodářství a plasty hází do moře. Dnes víme, že naprostá většina plastového odpadu, který přichází do moří, je způsobena deseti řekami, kdy dvě jsou v Africe a ty zbývající se nachází v Asii, většina v Číně. Nemá smysl tady strašně složitě tento odpad sbírat, když nám někde jinde plast bude dál přitékat.
Co má smysl, je omezit produkty tam, kde to není potřeba. Změnit myšlení lidí. Snížit produkci plastu, zavést odpadové hospodářství, které umožní, že se plast odseparuje a nepřijde nikdy do přírody - to je strašně důležitá věc, mnohem důležitější než recyklace.
Recyklace je fajn a určitě je správná, ale u plastu to není tak důležité. Plast musíme odseparovat a zlikvidovat, aby se nedostal do životního prostředí.
Člověka jakožto tvora, to nejnebezpečnější zvíře, který se vyvinulo na této planetě a který je tak hloupý, že si tu planetu ničí, ačkoliv na ní žije, nepřesvědčí nic jiného, než jsou ekonomické motivace.
Co dál?
Přenést tyto znalosti a i tu potřebu do méně rozvinutých zemí, což je zejména Asie a Afrika. A jak? Ekonomickými požadavky. My jsme si udělali z Asie výrobnu zboží, protože je to pro nás výhodné, vyrábí se tam levněji. A i tím jsme si znečistili planetu. V Evropě a v rozvinutějších zemích máme odpadové hospodářství a pravidla, jak zacházet s odpadem, a máme ekologické normy, jak vyrábět a jak si neznečišťovat prostředí.
Ale ve zbytku světa se to neřeší a my se pak tady tváříme, že všechno je v pořádku. Pokud se něco vyrábí na jiném kontinentu, musíme požadovat, aby se to vyrábělo pod stejnými normami, jako kdyby se to vyrábělo u nás. Máme totiž jenom jednu planetu.
Recyklace není ideálním řešením
Různé společnosti samy ustupují od plastových obalů, v dnešní době si musíme připlatit za plastovou tašku, za kelímek na kávu. Je tohle krok dopředu, nebo je to spíše kapka v moři, protože tady máme například problematickou Asii či Afriku?
Je to úplně správně. Ukázkovým příkladem jsou brčka, což se může zdát jako banalita. Když si to vezmeme z globálního hlediska a spotřeby plastu na výrobu, tak je to banalita. Nicméně každý, kdo si vezme papírové brčko, si uvědomí, že jsme měli plastové a už je nemáme - a to z nějakého důvodu. Má to edukativní efekt.
Plastové obaly tvoří čtyřicet procent z celkové spotřeby plastů. Pokud si lidé budou kupovat zboží třikrát zabalené, tak to výrobci budou dál vyrábět. Pokud to lidé budou požadovat jinak, stejně tak i výrobci se přizpůsobí. To se řeší již v dnešní době, řeší se to na úrovni Evropské unie s ohledem na takzvanou plastovou daň, kterou budou muset platit výrobci.
Jeden by si řekl ‘Ještě nevíme, co nám to způsobí a už tady platíme daň’, jenže jiné nástroje nejsou. Člověka jakožto tvora, to nejnebezpečnější zvíře, který se vyvinulo na této planetě a který je tak hloupý, že si tu planetu ničí, ačkoliv na ní žije, nepřesvědčí nic jiného, než je ekonomická motivace.
Zmínil jste, že recyklace plastů není tak důležitá. Proč?
Recyklací je několik verzí - je materiálová, surovinová, energetická a tak dále. Spousta plastů se dá nějakým způsobem recyklovat, abychom z nich něco získali a využili. Některé věci jdou recyklovat snadno a rychle, těch je ale málo. Většina jde velmi obtížně a složitě a je to drahé a technologicky náročné.
Navíc plast bývá často směsí více materiálů. A to je problém. Jakmile máte plast, na kterém je jiný plast, což je třeba příklad PET lahví s přilepenou etiketou, tak to je pro recyklaci problém. Druhá věc je, že plasty v sobě mají často barviva, a i ty problematizují recyklaci.
Dám vám příklad, naše Arnika (česká nezisková organizace, která se věnuje životnímu prostřední, pozn. red.) před řadou let sledovala, kolik je bromovaných zpomalovačů hoření v dětských hračkách, potažmo v hračkách, které jsou vyrobené z recyklovaného materiálu - plastu.
V hračkách našla vysoké koncentrace některých bromovaných zpomalovačů hoření, které jsou už jinak zakázané, ale do hraček se dostaly z recyklovaných materiálů. A to i v situaci, kdy víme, že tyto látky jsou nebezpečné hlavně pro děti a jejich vývoj - víme, že dítě vystavené těmto zpomalovačům hoření může mít nižší IQ o několik bodů, látky mohou mít navíc podíl na výskytu takzvaného ADHD syndromu (Neurovývojová porucha, jde o poruchu pozornosti s hyperaktivitou, pozn. red.).
Bromové zpomalovače hoření jsou typickým aditivem, kdy některé jsme si zakázali, nyní tam strkáme podobné, které ještě zakázané nejsou - takto bohužel fungujeme.
Může v dnešní době existovat člověk, který do kontaktu s mikro- a nanoplasty nepřišel?
To ne. My jsme tomu na planetě byli vystaveni asi všichni. Mikroplasty najdete na Antarktidě, najdete je na vrcholcích Alp, šíří se vodou, šíří se i vzduchem, takže každý tomu již vystaven byl.
