Toho dne, 25. června 1997, přijímala posádka Miru nepilotovanou nákladní loď Progress. Přílet každého nového stroje byl vytržením z běžné denní rutiny. Ovšem progressy přinášely také starosti, protože se s orbitální stanicí ne vždy dokázaly spojit hned napoprvé. I tentokrát první pokus selhal.
Velitel Miru Vasilij Ciblijev jako obvykle zahájil druhý dálkově řízený manévr. Kosmonauti neměli na palubě žádný dálkoměr, vzdálenost přibližujícího se stroje museli jen odhadovat. Teprve v poslední chvíli si uvědomili, že Progress letí příliš rychle a nikoliv do přistávacího otvoru, nýbrž vedle.
Nákladní loď při nárazu protrhla stěnu jednoho ze šesti modulů, takže z něho začal unikat vzduch. Trojice kosmonautů strnula: Zahyneme? Naštěstí únik vzduchu nebyl příliš rychlý, takže kosmonauti stačili přejít do dopravní lodi Sojuz, kde se zavřeli. Teprve když po několika hodinách zjistili, že ostatní prostory stanice jsou obyvatelné, vrátili se.
Poškozený modul však museli izolovat od ostatních prostorů a nemohli ho dál využívat. "Bylo to poprvé, co jsem měl ve vesmíru strach o život," líčil později Američan Michael Foale, který byl členem této posádky. O čtvrt roku dřív zase šest kosmonautů na palubě bojovalo s požárem. Ani o další větší i menší závady nebyla na Miru nouze. Nicméně jak ruští kosmonauti, tak jejich američtí kolegové se nebáli dál na Mir létat a trávit tam dlouhé měsíce.
Stavba trvala deset let
Orbitální stanice jsou prvními skutečnými příbytky pro lidi ve vesmíru - je v nich dost prostoru, aby mohly pojmout větší množství kosmonautů. Kosmické lodi a raketoplány k tomu nejsou uzpůsobeny, ty slouží pouze k dopravě mezi Zemí a oběžnou dráhou. První takovou laboratoř vypustili Sověti pod jménem Saljut I v dubnu 1971. Byl to válec přibližně dvacet tun těžký. Američané tento druh kosmických plavidel zanedbali. Vlastnili pouze jediné - Skylab, který přijal v letech 1973-74 tři tříčlenné posádky. Vznikl z prázdného stupně rakety Saturn, měl gigantické rozměry a prostor k obývání jako solidní vilka - 365 krychlových metrů. Potom se USA soustředily na vývoj raketoplánů. Sověti-Rusové posílali do vesmíru Saljuty, které stále vylepšovali. Po šesti letech mohly na jejich palubách pobývat dvojice kosmonautů prakticky neomezenou dobu, občas přijímaly i krátkodobé návštěvy. To byl první velký úspěch. V roce 1986 vypustil SSSR na oběžnou dráhu Mir a k tomuto válci začal postupně připojovat další přibližně stejně velké moduly. Avšak jejich vývoj se protáhl, takže místo původně plánovaných tří let se stavba kosmické stanice protáhla na víc než trojnásobek. Nyní se tato stavebnice skládá ze šesti dílů ve tvaru kříže, z něhož vyrostly panely slunečních baterií. Všechny její prostory jsou přibližně stejně velké jako u Skylabu, takže tam může bez obtíží žít až šest lidí.
Tisíce vědeckých experimentů
Původně počítali Sověti a Američané, že budou kosmické stanice používat hlavně jako vojenské pozorovatelny. Postupem času se však ukázalo, že lépe a laciněji mohou tuhle službu plnit družice. Nato čekali civilní vědci. Pro posádky laboratoří ve vesmíru rychle připravili obrovské množství výzkumných úkolů. Na jejich palubách se zkouší výroba ve stavu beztíže - cílem je vyvinout technologie na získávání superčistých léků (tedy bez vedlejších účinků), velmi kvalitních krystalů pro elektroniku a materiálů zcela nových vlastností. Obrovský význam má dálkový průzkum Země, který směřuje k mapování a studiu povrchu pro potřeby zemědělství, lesnictví a vodního hospodářství, ochranu životního prostředí, urbanistiku, geografii, geologii. Objektem výzkumů byli rovněž sami kosmonauti. Odborníci studovali jejich život v izolaci a v umělém prostředí, což bude přínosem i pro pozemskou medicínu. Závěry z působení stavu beztíže na lidský organismus umožní nejen lety ke vzdáleným planetám, ale přinášejí i nové pohledy na stárnutí - určitá degradace životních pochodů je totiž v obou případech obdobná. Nemalý význam budou mít zkušenosti z provozu samotné stanice, například s opotřebováním materiálů v extrémních podmínkách, což lze využít i na Zemi a pro budování velkých kosmických konstrukcí. Za těch patnáct let tam kosmonauti splnili 16 500 výzkumných úkolů.
Opravy, s nimiž nikdo nepočítal
Původně konstruktéři garantovali pětiletou životnost všech systémů této laboratoře. Nakonec vydržela třikrát déle. V posledních letech si však její obyvatelé stěžovali, že někdy tráví víc času údržbou a nejrůznějšími opravami než samotnými výzkumy. Dohromady se na Miru vyskytlo přes půldruhého tisíce závad. Nicméně to je u každého přesluhujícího stroje normální. Třebaže byli kosmonauti trénováni na nejrůznější poruchy a obtíže, obvykle se objevily takové, s nimiž nikdo nepočítal. A oni museli za přispění řídícího střediska zkoumat, jak je dát zase do pořádku. Byla to souhra nadlidského úsilí a umění improvizace. Postupem doby se stanice Mir stala legendou. Pro mnoho Rusů i symbolem státní prestiže v kosmu. Avšak nyní už je příliš stará, než aby mohla dál sloužit. Proto bude stažena a v atmosféře se rozpadne na statisíce kusů a kousků.
karel.pacner@mfdnes.cz
Historie Miru
20. únor 1986: Vypuštěna pomocí rakety Proton.
13. březen 1986: Přiletěla první posádka - Leonid Kizim a Vladimír Solovjov.
16. březen 1994: Norman Thagard se stal jako první Američan členem posádky Miru.
29. červen 1995: Americký raketoplán Atlantis se poprvé spojil s Mírem.
23. duben 1996: K Miru byl připojen šestý a poslední modul Priroda, vybavený přístroji pro dálkový průzkum Země.
24. duben 1997: Uvnitř stanice, kde přebývali čtyři Rusové, Američan a Němec, vypukl požár patrony na výrobu kyslíku. Posádka v maskách ho likvidovala několik hodin.
25. červen 1997: Nákladní loď Progress během přibližování narazila do stanice. Poškodila stěnu modulu Spektr tak, že z něho unikla atmosféra, naštěstí pomalu, takže posádka, která byla v základním modulu Miru, se zachránila.
4. červen 1998: Andrew Thomas jako poslední Američan opustil stanici.
27. srpen 1999: Poslední cizinec - Francouz Jean-Pierre Haigneré - se vrátil z Miru.
15. červen 2000: Poslední posádka ve složení Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri opustila stanici, která od té doby létá v automatickém režimu.
(ker)
Rekordy dosaženě na Miru
* Nejdelší dobu ve vesmíru v průběhu tří expedic má za sebou ruský kosmonaut Sergej V. Avdějev - prožil tam 747 dnů 14 hodin 21 minut, naposled se vrátil 28. 8.1999.
* Ruský lékař Valerij V. Poljakov, který tam strávil 437 dnů, vrátil se 11. 1. 1995. Tím překonal svůj dřívější rekord 241 dnů. Světový rekord v délce činnosti mimo kosmické plavidlo vytvořil rovněž Valerij Poljakov - 13. února 1990 ve skafandru pracoval sedm hodin.
* Dohromady na Miru pracovalo 104 mužů a žen - na žádné předcházející stanici se jich tolik nevystřídalo. Z nich bylo 62 cizinců z 11 států. Kromě sovětských-ruských lodí navštívily Mir devětkrát i americké raketoplány. Právem se dá říci, že to byla první mezinárodní kosmická laboratoř.
Velitel Miru Vasilij Ciblijev jako obvykle zahájil druhý dálkově řízený manévr. Kosmonauti neměli na palubě žádný dálkoměr, vzdálenost přibližujícího se stroje museli jen odhadovat. Teprve v poslední chvíli si uvědomili, že Progress letí příliš rychle a nikoliv do přistávacího otvoru, nýbrž vedle.
Nákladní loď při nárazu protrhla stěnu jednoho ze šesti modulů, takže z něho začal unikat vzduch. Trojice kosmonautů strnula: Zahyneme? Naštěstí únik vzduchu nebyl příliš rychlý, takže kosmonauti stačili přejít do dopravní lodi Sojuz, kde se zavřeli. Teprve když po několika hodinách zjistili, že ostatní prostory stanice jsou obyvatelné, vrátili se.
Poškozený modul však museli izolovat od ostatních prostorů a nemohli ho dál využívat. "Bylo to poprvé, co jsem měl ve vesmíru strach o život," líčil později Američan Michael Foale, který byl členem této posádky. O čtvrt roku dřív zase šest kosmonautů na palubě bojovalo s požárem. Ani o další větší i menší závady nebyla na Miru nouze. Nicméně jak ruští kosmonauti, tak jejich američtí kolegové se nebáli dál na Mir létat a trávit tam dlouhé měsíce.
Stavba trvala deset let
Orbitální stanice jsou prvními skutečnými příbytky pro lidi ve vesmíru - je v nich dost prostoru, aby mohly pojmout větší množství kosmonautů. Kosmické lodi a raketoplány k tomu nejsou uzpůsobeny, ty slouží pouze k dopravě mezi Zemí a oběžnou dráhou. První takovou laboratoř vypustili Sověti pod jménem Saljut I v dubnu 1971. Byl to válec přibližně dvacet tun těžký. Američané tento druh kosmických plavidel zanedbali. Vlastnili pouze jediné - Skylab, který přijal v letech 1973-74 tři tříčlenné posádky. Vznikl z prázdného stupně rakety Saturn, měl gigantické rozměry a prostor k obývání jako solidní vilka - 365 krychlových metrů. Potom se USA soustředily na vývoj raketoplánů. Sověti-Rusové posílali do vesmíru Saljuty, které stále vylepšovali. Po šesti letech mohly na jejich palubách pobývat dvojice kosmonautů prakticky neomezenou dobu, občas přijímaly i krátkodobé návštěvy. To byl první velký úspěch. V roce 1986 vypustil SSSR na oběžnou dráhu Mir a k tomuto válci začal postupně připojovat další přibližně stejně velké moduly. Avšak jejich vývoj se protáhl, takže místo původně plánovaných tří let se stavba kosmické stanice protáhla na víc než trojnásobek. Nyní se tato stavebnice skládá ze šesti dílů ve tvaru kříže, z něhož vyrostly panely slunečních baterií. Všechny její prostory jsou přibližně stejně velké jako u Skylabu, takže tam může bez obtíží žít až šest lidí.
Tisíce vědeckých experimentů
Původně počítali Sověti a Američané, že budou kosmické stanice používat hlavně jako vojenské pozorovatelny. Postupem času se však ukázalo, že lépe a laciněji mohou tuhle službu plnit družice. Nato čekali civilní vědci. Pro posádky laboratoří ve vesmíru rychle připravili obrovské množství výzkumných úkolů. Na jejich palubách se zkouší výroba ve stavu beztíže - cílem je vyvinout technologie na získávání superčistých léků (tedy bez vedlejších účinků), velmi kvalitních krystalů pro elektroniku a materiálů zcela nových vlastností. Obrovský význam má dálkový průzkum Země, který směřuje k mapování a studiu povrchu pro potřeby zemědělství, lesnictví a vodního hospodářství, ochranu životního prostředí, urbanistiku, geografii, geologii. Objektem výzkumů byli rovněž sami kosmonauti. Odborníci studovali jejich život v izolaci a v umělém prostředí, což bude přínosem i pro pozemskou medicínu. Závěry z působení stavu beztíže na lidský organismus umožní nejen lety ke vzdáleným planetám, ale přinášejí i nové pohledy na stárnutí - určitá degradace životních pochodů je totiž v obou případech obdobná. Nemalý význam budou mít zkušenosti z provozu samotné stanice, například s opotřebováním materiálů v extrémních podmínkách, což lze využít i na Zemi a pro budování velkých kosmických konstrukcí. Za těch patnáct let tam kosmonauti splnili 16 500 výzkumných úkolů.
Opravy, s nimiž nikdo nepočítal
Původně konstruktéři garantovali pětiletou životnost všech systémů této laboratoře. Nakonec vydržela třikrát déle. V posledních letech si však její obyvatelé stěžovali, že někdy tráví víc času údržbou a nejrůznějšími opravami než samotnými výzkumy. Dohromady se na Miru vyskytlo přes půldruhého tisíce závad. Nicméně to je u každého přesluhujícího stroje normální. Třebaže byli kosmonauti trénováni na nejrůznější poruchy a obtíže, obvykle se objevily takové, s nimiž nikdo nepočítal. A oni museli za přispění řídícího střediska zkoumat, jak je dát zase do pořádku. Byla to souhra nadlidského úsilí a umění improvizace. Postupem doby se stanice Mir stala legendou. Pro mnoho Rusů i symbolem státní prestiže v kosmu. Avšak nyní už je příliš stará, než aby mohla dál sloužit. Proto bude stažena a v atmosféře se rozpadne na statisíce kusů a kousků.
karel.pacner@mfdnes.cz
Historie Miru
20. únor 1986: Vypuštěna pomocí rakety Proton.
13. březen 1986: Přiletěla první posádka - Leonid Kizim a Vladimír Solovjov.
16. březen 1994: Norman Thagard se stal jako první Američan členem posádky Miru.
29. červen 1995: Americký raketoplán Atlantis se poprvé spojil s Mírem.
23. duben 1996: K Miru byl připojen šestý a poslední modul Priroda, vybavený přístroji pro dálkový průzkum Země.
24. duben 1997: Uvnitř stanice, kde přebývali čtyři Rusové, Američan a Němec, vypukl požár patrony na výrobu kyslíku. Posádka v maskách ho likvidovala několik hodin.
25. červen 1997: Nákladní loď Progress během přibližování narazila do stanice. Poškodila stěnu modulu Spektr tak, že z něho unikla atmosféra, naštěstí pomalu, takže posádka, která byla v základním modulu Miru, se zachránila.
4. červen 1998: Andrew Thomas jako poslední Američan opustil stanici.
27. srpen 1999: Poslední cizinec - Francouz Jean-Pierre Haigneré - se vrátil z Miru.
15. červen 2000: Poslední posádka ve složení Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri opustila stanici, která od té doby létá v automatickém režimu.
(ker)
Rekordy dosaženě na Miru
* Nejdelší dobu ve vesmíru v průběhu tří expedic má za sebou ruský kosmonaut Sergej V. Avdějev - prožil tam 747 dnů 14 hodin 21 minut, naposled se vrátil 28. 8.1999.
* Ruský lékař Valerij V. Poljakov, který tam strávil 437 dnů, vrátil se 11. 1. 1995. Tím překonal svůj dřívější rekord 241 dnů. Světový rekord v délce činnosti mimo kosmické plavidlo vytvořil rovněž Valerij Poljakov - 13. února 1990 ve skafandru pracoval sedm hodin.
* Dohromady na Miru pracovalo 104 mužů a žen - na žádné předcházející stanici se jich tolik nevystřídalo. Z nich bylo 62 cizinců z 11 států. Kromě sovětských-ruských lodí navštívily Mir devětkrát i americké raketoplány. Právem se dá říci, že to byla první mezinárodní kosmická laboratoř.
