Hořící americká vlajka s přimalovaným hákovým křížem nás provází skoro padesát let. Slavné období mělo mírové hnutí počátkem padesátých let (Korea) a v letech šedesátých (Vietnam).
Pamětníci si vzpomenou na světový kongres obránců míru s holubicí nad hlavami nejlepších duchů světa, na milionové demonstrace mládeže s heslem Lieber rot, als tot, na pouliční boje proti neruským neutronovým bombám.
Na květinové děti s poutavým heslem "Dělej lásku, ne válku." První moderní a úspěšné mírové hnutí vzniklo za časů Hitlera.
Od těch dob nepřestává. Má už slavné dějiny.
Potíž je v tom, že výsledky těch slavných dějin jsou velice neslavné. Mírové hnutí nestálo na straně svobody, nýbrž podporovalo totalitní systémy a fanatické diktátory.
Bylo prodchnuto ideály velkého Maa či šílence Trockého. Na celosvětové demonstrace proti stalinským genocidám nebo proti Pol Potovi se nepamatujeme. Proti ruské invazi do Maďarska či Československa se zvedaly jen ojedinělé protesty.
A různé marxistické mordy po Africe? Ticho. Mírovému hnutí nikdy nešlo o mír, nýbrž o propagaci vyhraněných politických názorů proti svobodě lidí a o propagaci antiamerických ideálů, čili zas o totéž.
Mírové hnutí se padesát let spolehlivě plete.Říká: ustupujte zlu, je to dobro.
Sympatická skutečnost, že čas od času ustupuje zlo, není zásluhou mírového hnutí, nýbrž jemu navzdory.
Proti zlu se většinou postavili lidé, kteří z té hořké síně omylů nepocházeli. Místo mnohomluvných výkladů o míru uměli říci: toto je zlo, neustupujme mu.
Díky jim se dvacáté století, když už mu nikdo nevěřil, jakžtakž překlopýtalo do třetího tisíciletí.
Hezké a počmárané dívky s hochy bojují za mír. Čas od času se jejich pouliční tancování překlápí v opak: z boje za mír je už jen boj. Vždyť i tu Horákovou oběsili ve jménu míru.
Svobodu a bezpečí světa nedělají mírotvorci. Ti svými tanečními kreacemi chválí nebezpečný svět bez svobody. Jejich mír je vůl. Velký stejně jako válka.
