Kdyby pan Kořistka skutečně na takovou špínu poukázal tak, jak vyžaduje zákon, a pokud by jeho obvinění bylo potvrzeno řádným vyšetřováním, nejen že by otázka složení jeho mandátu nebyla na místě, ale zasloužil by si, jako "jediný člověk, který na takovou špínu poukázal" respekt a uznání.
Pan Kořiska ale nepostupoval tak, jak bychom mohli očekávat od bývalého a budoucího poslance Parlamentu České republiky (pan Kořistka ještě nesložil poslanecký slib, právně ještě není poslancem).
Nepostupoval tak proto, že pokud pokus o podplácení skutečně nastal, neoznámil jej orgánům činným v trestním řízení, čímž nejen nesplnil svou povinnost, ale navíc jim značně ztížil, možná dokonce znemožnil identifikaci a usvědčení jeho tajemného kontaktu. Pokud mluví pravdu, a došlo k trestnému činu, pan Kořistka zmařil jeho vyšetřování a trestní stíhání jeho pachatele.
otázka, zda se pan Kořistka nikoliv vzdá mandátu, ale zda jej za těchto oklností přijme složením poslaneckého slibu, je proto zcela na místě.
Navíc budoucí pan poslanec pachatele přímo označil za "vyslance ODS".
I pokud k pokusu o podplácení skutečně došlo, tím, že pachatele veřejně označil za "vyslance ODS", se pan Kořistka, vedle faktického napomáhání pachateli trestného činu, navíc dopouští, pokud ne přímo trestného činu pomluvy, při nemenším velmi neetického jednání. Pokud pachatele odmítá veřejně identifikovat, je jeho zmínka o ODS naprosto nepřípustná.
Není na panu Kořiskovi aby pachatele veřejně identifikoval jako "vyslance" jakékoliv strany, jakékoliv organizace, jakékoliv skupiny, a to dokonce ani v případě, že se mu tak pachatel sám označil, o čemž, pokud by se jednalo o pravdivé obvinění, silně pochybuji (ODS by musela nejen velmi hloupě porušit zákon, ale ještě hloupěji sama proti sobě zcela zbytečně nabízet důkazy, a zcela vědomě vytvářet stopy, které vedou přímo k ní). Otázka zda, a jak je eventuální pachatel s někým spojen, je otázkou pro vyšetřovatele. Za "vyslance ODS", ČSSD, Unie svobody, nebo ČSL-KDU se může prohlásit kdokoliv, jeho skutečné spojení s některou jmenovanou stranou je nutno nejprve bezpochybně zjistit a dokázat. Pana Kořisku, pana Zaorálka, a ani pana ministra spravedlnosti (nehledě k našim novinářům) zřejmě nenapadlo, že se,
i pokud pan Kořiska mluví pravdu, mohlo jednat o provokaci.
V případě předsedy US Pavla Němce jsou zde další otázky, které se v tomto případě přímo dotýkají jeho integrity a kompetence zastávat úřad ministra spravedlnosti. Je neomluvitelné, že jak sám říká, o pokusu o uplácení člena jeho strany věděl, ale nejen že jej nevyzval k tomu, aby případ okamžitě oznámil, a ani tak sám neučinil, ale dokonce se s ním (z jeho prohlášení není jasné zda jen s ním, či i s jinými členu klubu US) dohodl, že případ "projednají v pondělí na schůzi poslaneckého klubu".
Pana ministr učinil zcela neuvěřitelné a šokující následující prohlášení :
"Jedna věc je politická rovina, kde říkám, že stojím za poslancem Kořistkou a nemám nejmenší důvod mu nevěřit, a druhá věc je rovina trestněprávní, tam je to věcí policie".
Pan ministr sám přiznává, že věc je věcí policie, přesto případ neoznámil, chtěl ho napřed "předjednat" ve stranickém poslaneckém klubu.
Jeho postup vyvolává vzpomínky na dobu, kdy trestní případy, před tím než se jimi zabývaly soudy, a někdy i před tím, než se staly předmětem vyšetřování, byly napřed projednávány v politických gremiích vládnoucí strany. Neumím si představit jiný účel takového "předjednání", než rozhodování o tom, zda případ může mít nežádoucí politické dopady, a bude proto lépe jej držet pod pokličkou, nebo zda se naopak dá "politicky využit", pokud jím ovšem nebylo to, že si ministr chtěl zahrát na amatérského detektiva, snad slečnu Marplovou, a vyřešit případ bez přivolání zákonem k tomu určených a kompetentních orgánů. Tomu by napovídalo i to, že pan ministr vůbec neprojevil zájem o jméno pachatele, chtěl jej zřejmě v poslední kapitole
dramaticky odhalit a usvědčit sám.
Hypoteticky existuje ještě třetí, neméně šokující, vysvětlení, pan ministr se možná obával, že by policejní vyšetřování mohlo odhalit i pokusy o podplácení jiných jeho současných i bývalých poslanců, a chtěl si napřed ověřit, zda snad nebyly úspěšnější než případ popisovaný panem Kořistkou. Nevím, neznám poslance jeho strany zdaleka tak dobře jako pan ministr, a proto se raději přikloním k těm prvním dvěma.
Svým prohlášením o víře v pravdomluvnost pana Kořistky pan ministr vyloučil ještě jiné, pro vnějšího pozorovatele stejně, nebo ještě více pravděpodobné vysvětlení, že totiž pokládal prohlášení pana Kořisky za málo pravděpodobné a v každém případě neprokazatelné.
Bez ohledu na výsledek vyšetřování, které bylo nakonec zahájeno i bez přičinění a bez podnětu pana Kořistky a pana ministra, a bez ohledu na jeho motivy ale považuji jednání (v tomto případě "nejednání") pana ministra za hrubé a závažné selhání, za neomluvitelné neohlášení závažného trestného činu, které jej zcela diskvalifikuje pro výkon funkce ministra spravedlnosti a poslance, stejně jako pana poslance Kořistku a kteréhokoliv jiného člena vlády, poslance, nebo senátora, který neohlášením pokusu o úplatek fakticky chrání jeho pachatele.
