Národy přecházející od autoritářské vlády na jiný systém – v Polsku v roce 1989 pokojně, v dnešní Libyi krvavě – se potýkají s rozhodnutími, která na desítky let určí jejich osud. Jak by se mělo naložit s nejhoršími provinilci bývalého režimu a s bezpečnostní policií a s jejími proradnými archivy? Měla by se bývalá vládnoucí strana zakázat? Jak lze zajistit civilní a demokratickou kontrolu nad armádou a policií? Jakou roli ve veřejných záležitostech by mělo hrát náboženství? Měla by ústava zavést prezidentský, anebo parlamentní systém?
Bývalý komunistický svět tato rozhodnutí před dvaceti lety učinil. Jednotlivé země – Polsko, Maďarsko a Československo, pobaltské státy, země bývalého Sovětského svazu, středoasijské republiky nebo NDR – se však rozhodovaly velmi odlišně, ke svému prospěchu, i ke své škodě. Z výsledků lze složit klíčovou databázi zkušeností. Dnešní arabští reformátoři tak mohou čerpat z našich úspěchů – a vyhnout se našim chybám.
Radosław Sikorski při návštěvě Benghází
Zformulovat názor je obtížné
My, Středoevropané, jsme znali bídu komunismu. Zároveň jsme však věděli, čím ji chceme nahradit – systémem založeným na tržních hodnotách moderní demokratické Evropy. Budování demokratických struktur vyžaduje čas, kázeň, bolest a trpělivost. Vyplácí se však. V červenci se Polsko poprvé ujme předsednictví EU; vysloužili jsme si tuto zodpovědnost vést po dobu příštích šesti měsíců evropské záležitosti.
Libyjské vládní síly v sobotu 7. května bombardovaly čtyři velké nádrže ropy v západolibyjském přístavu Misuráta
Polsko na vlastní kůži zakusilo, že vyžadovat změnu a vzdorovat útisku je mnohem méně obtížné než zformulovat a naplnit jasný a rozumný program pro lepší budoucnost. Ne každé volání lidu po svobodě uspěje: v nastalém zmatku se mohou dát do pohybu reakční síly. Pád šáha v Íránu měl pro tuto zemi ničivé důsledky. Bělorusko získalo v roce 1991 nezávislost, ale od roku 1994 si prezident Alexandr Lukašenko bezostyšně osvojuje komunistické symboly – a metody –, aby se udržel u moci. Evropa zde má nedokončenou práci.
Příklad Maroka
Miliony lidí po celé severní Africe dnes požadují, aby i oni mohli rozhodovat o vlastním osudu. Každá z těchto zemí usiluje o změnu a kráčí vpřed. V Maroku oznámil král ústavní reformy včetně záruk zapojení veřejnosti do celostátního rozhodovacího procesu, nezávislého soudnictví a zřízení nových regionálních institucí. Tato uvážlivá a vstřícná reforma může být příkladem pro další země. A reformátoři v arabském světě mají obrovskou podporu z Kataru, který představuje příklad silného vedení, ale i prostřednictvím zpravodajského kanálu Al-Džazíra – skutečné síly změny v regionu.
Marocké protesty v Rabatu (14. února 2011)
Libye zažívá smrtelný zápas mezi lidmi trvajícími na změně a zoufalým hamižným režimem, který je odhodlán lpět na moci i po čtyřiceti letech nehorázně špatného vládnutí. Rada bezpečnosti Organizace spojených národů za podpory Ligy arabských států schválila použití všech nezbytných prostředků k ochraně Libyjců před krutostí jejich vlastních vládců. Naši spojenci z NATO zahájili úměrné vojenské operace s cílem odepřít režimu plukovníka Muammara Kaddáfího prostředky k útoku na civilní cíle. Vlády na celém světě zmrazily nezákonná aktiva, která režim deponoval v zahraničí – tyto peníze by se měly použít na pomoc opozici vybudovat novou společnost.
Někdejší prominenti i odsouzenci na smrt
Odcestoval jsem do Benghází, abych vyhodnotil záměry a důvěryhodnost Přechodné národní rady (TNC) a libyjské opozice. Zároveň jsme přivezli zdravotnické potřeby pro léčebné centrum v Benghází, kde se ošetřují zranění lidé z Misuráty i odjinud. U stolu seděli dost nečekaní spojenci: někteří bývali prominentními představiteli Kaddáfího režimu, zatímco jiní strávili mnoho let ve vězení jako odsouzenci na smrt. Spojovalo je vědomí, že si jejich země zaslouží nový začátek. Připomnělo mi to „kulatý stůl“ v Polsku v roce 1989, kdy Solidarita zasedla s vládnoucími komunisty k jednáním o konci režimu.
Otevřeně jsem hovořil s předsedou TNC Mustafou Abdulem Džalílem, místopředsedou Abdulem Háfizem Ghogou a ministrem obrany Džalálem Dhejlím, jenž je sám bývalý politický vězeň. Všichni byli vděční za angažmá mezinárodního společenství, ale dojemně popisovali obrovské ztráty na životech, které Kaddáfí vlastnímu lidu způsobil.
Řekl jsem jim, že pokládáme TNC za svého nového legitimního politického partnera v Libyi a jsme připraveni je podpořit, ale výměnou za to očekáváme, že TNC bude usilovat o splnění nejvyšších měřítek průhledné demokratické vlády. Musí si uvědomit, že potřebují plán – revoluční chvíle je potřeba naplno využít. Polsko by pomohlo tím, že by představitelům TNC nabídlo výcvik.
Novináři na troskách vládní budovy, kterou měl podle Libyjců srovnat se zemí útok NATO
Dvě sdělení
Po této návštěvě mám pro nejvyšší evropské představitele dvě sdělení.
Za prvé: TNC nyní představuje nejjistější sázku na libyjskou budoucnost. Její vůdci spolupracují při úsilí zavést skutečnou reformu způsobem, který byl ještě před pár měsíci nemyslitelný. Zaslouží si energickou podporu světa.
A za druhé: platí, že Evropa sice může severoafrickým sousedům mnoho nabídnout v oblasti finanční podpory, rad a výcviku, avšak cestu ke svobodě a úspěchu musí region nalézt sám. Přistupujme k tomuto úkolu v nejlepším duchu evropské solidarity, ale také s jistou pokorou. K procesu politického přerodu severní Afriky mohou obzvláště přispět někdejší evropské komunistické země. Především totiž chápeme, že trvalá reforma vyžaduje přijetí zodpovědnosti prostřednictvím mobilizace energie vlastního lidu, nikoliv spoléháním se na dobře míněnou, ale mnohdy špatně cílenou pomoc zvenčí.
Doufejme a pomáhejme
Polsko je připraveno stát v čele, samo o sobě i jako předsednická země EU. Bývalý polský prezident Lech Wałesa například nedávno navštívil Tunisko a nabídl mu rady v rámci polského programu, který má této zemi pomoci koncipovat zásadní ústavní reformy a volební zákony.
Lid severní Afriky ví, co nechce – a co nepřijme. Zároveň se však usilovně snaží rozpoznat, co chce a jak to vybudovat. A jak jsem viděl v Benghází, existuje docela velká naděje, že nově nastupující představitelé Libye budou dobrými a realistickými partnery pro dobrou a realistickou politiku.
Radosław Sikorski při návštěvě Benghází
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
