Václav Havel právě kvůli milostem upadal v nemilost občanstva. K pochopení nepomohlo ani hradní vysvětlování na internetu. Václav Klaus se bude chtít podobnému údělu vyhnout. Udělování milostí se však jen stěží zbaví úplně.
Ačkoli se prezidenti i jejich pojetí funkce liší, milosti coby nástroj posledního pozemského milosrdenství zůstávají. Přesněji, měly by zůstat - i když jsou dědictvím po monarchistických hlavách, i když v demokratické stavbě společnosti připomínají nelogickou barokní kudrlinku na přísně funkcionalistické architektuře.
Lidská spravedlnost totiž stále není dokonalá. Ani perfektně promazaný soudní stroj se systémem brzd a odvolání, doplněný ombudsmanem, se nevyhne bezcitnosti a nemírné příkrosti.
Osudy lidí bývají jedinečné a spravedlivá obecná zásada "padni, komu padni" může někdy ukřivdit. Třeba tam, kde je zločinec ve skutečnosti obětí. Kde zákeřná choroba odsoudí pachatele k neskonale tvrdšímu trestu, než bývá vězení a ztráta svobody.
Justice má své zákonné limity, hlava státu je nemá. Může se (měla by se) při posuzování milostí řídit především soucitem, svědomím, lidskostí. Nenapravuje spravedlnost, je humanitárním záchranným pásem. Pokud ho Václav Klaus chce házet "topícím se" sporadicky, nemusí být veden pouze populismem.
Milost má smysl jen jako výjimečná vzácnost. Nadužíváním by zevšedněla, ztratila svou symboliku i ospravedlnění existence v demokratické společnosti. Pak by opravdu musela být zrušena.
