Souzen je však jen on a pár desítek jemu podobných "velkých" i "malých ryb". Tisíce dalších válečných zločinců v Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Kosovu žijí nejen bez trestu, ale bez jakéhokoli zájmu okolí o jejich (zlo)činy. Mnozí, o jejichž brutalitě se veřejně ví, žijí dokonce dále v klidu, chráněni svým okolím. Jako třeba bosenský vůdce Radovan Karadžič.
Tito lidé souzeni nejsou a mnozí z nich ani nebudou, dokud jejich národy nepochopí, že podporovaly či trpěly zločinné režimy, zločinné vojáky a zločinné politiky. A dokud nenajdou vůli vypořádat se s tím. To není snadná věc, jak ukazují i naše vlastní dějiny. Sami vidíme, jak je dodnes těžké vyrovnat se dokonce i s nepochybnými ukrutnostmi z časů odsunu sudetských Němců a vlády komunistů. A to už od té doby uplynuly často desítky let.
Hroby v balkánských horách ještě nestačily zarůst travou a vzpomínka na vyhánění, znásilňování, mučení a zabíjení je pro mnohé lidi stále tak čerstvá, jako by to bylo včera. Stejně tak čerstvý je plamen nacionalistické pýchy a nenávisti, jež stály za většinou těchto zločinů. Důkladně se vypořádat s tímto dědictvím, to by svedl jen národ, který by se náhle změnil ve světce.
Však také Miloševič není souzen z vůle Srbů. Ani generál Blaškič nebo muslimští pachatelé nebyli souzeni ze svobodného rozhodnutí Chorvatů či muslimů. Všechny tyto procesy jsou výsledkem vnějšího tlaku. Okolní svět tak může pomoci při vyrovnání se s minulostí, může dát příklad.
Ale nemůže udělat vše. Záleží na každém národu, zda dopustí, aby jej zločiny otců a dědů pronásledovaly ještě dlouhé desítky let. Dokud se však národy neodhodlají k vnitřní očistě, bude spravedlnost slavit jen omezené úspěchy - i když postihne "velké ryby", jako je Slobodan Miloševič.
