Nedávno jsem však, v očekávání nevšedního kulturního zážitku, přijal lístky na soubor Fantasía Espaňola s nejrychlejším tanečníkem flamenka na světě José Leonem... a abych dodal lesku sám sobě, nechal jsem se doprovázet velmi ztepilou kamarádkou, která léta profesionálně tancovala.
Pohodlně jsme se usadili v páté řadě brněnského Janáčkova divadla, obklopeni celebritami ze všech stran. Hned po mé pravici se uvelebil náměstek nejmenovaného masokombinátu, zatímco po boku kamarádky usedla silně distingovaná lady okolo padesátky. Dle výše drdolu bych si tipl, že šlo o první dámu městské části Tuřany.
Pak vypukl tanec! Kastaněty v rukou prostorově dosti významných Španělek vášnivě zarachtaly a po pěti minutách bylo nad slunce jasnější, že přijel soubor, který by neudělal ostudu snad ani v Ein Kessel Buntes. Reprodukovaná hudba, při níž jsem s nostalgií vzpomenul na Orchestr Václava Zahradníka z estrádních sedmdesátých let, spolehlivě přenesla větší část publika na kastilské pláně a náměstek vedle mě upadl do hlubokého uměleckého transu. To hlavní ovšem teprve mělo přijít.
José Leon rozpustil své dovádivé kučery, vyskočil na malé pódium, uchystané na samém okraji scény, a jeho podpatky spustily náruživé staccato. Nic blbějšího jsem snad v životě neviděl. Zadečkem k publiku, tanga bolestivě zaříznutá mezi půlkami, dupkal a dupkal. V jednu chvíli se mu hýždě roztřásly tak mocně, až se zdálo, že Josého dočista opustí. Slušně jsem během vystoupení zabojoval, abych nepropukl v hlasitý smích.
Přes práh tolerance jsem ovšem definitivně přepadl během následujících přídavků, z nichž už ani druhý nebylo možné chápat jako vyžádaný. Natož ten třetí. Kdybych to měl shrnout... připomínalo to vystoupení Oldy Kaisera: kouzelník bohužel nepřišel.
Jenže právě v tuhle chvíli dostal namlsaný mistr světa chuť trochu si s publikem pohrát. Klap, klap, klap... naučí Brňáky tleskat hezky po španělsku. Rychleji, a ještě rychleji. Brňáci se nechtějí nechat zahanbit. První dáma z Tuřan plácá a plácá, až se jí sype pudr z rypáku. Je to jedním slovem na-pro-sto úžasné!A to je vrchol celého večera stále ještě před námi.
Alespoň pro mě se jím totiž stalo pozvání čtyř lidí z publika na pódium. Příští tanečníci stoupají po schůdkách jako ovce na porážku, José Leon bujaře výskne a pak na těchto obětech soubor zdařile demonstruje, že alespoň někdo v sále tancuje ještě hůř než Fantasía Espaňola. V tu chvíli jsme se zvedli a nevyčkavše dalších radostných orgií opustili divadlo.
V baru Poslední leč jsem si objednal hodně hořkého ferneta a pustil Nirvánu, abych svou frustrovanou kamarádku trochu rozptýlil. Na rozdíl od ní jsem v dětství zažil několikrát show rodiny Berouskovy, která často zajížděla – „na závěr úspěšného světového turné!“ – do naší pošumavské vísky a díky tomu jsem si dokázal španělský soubor umělecky zařadit.
Poděkovala mi, ale úplně se uvolnila teprve při představě, jak mistr José Leon přijímá na závěr celého představení od hlavního sponzora štangli uheráku a jak se s ní v šatně mazlí a mazlí...
. KDO JE MARTIN REINERMartin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih a v letošním roce vyjde jeho nový román Lucka a já. Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry. Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval. Více se dozvíte na adrese www.martinreiner.cz. |
