Odolával jsem tak dlouho, jak jen to šlo; přesně do loňských narozenin jednoho nejmenovaného tiskového magnáta. A pak jsem prošel erotickou kalvárií, o níž bych nyní rád vydal své nejupřímnější svědectví. Řečeno s Karlem Poláčkem, bylo nás pět.
Hned ve dveřích nevěstince nám zastoupila cestu hora nepříliš chytrého masa, a tak nebylo snadné uvěřit, že jsme právě stanuli před branami ráje.
Dole, v červeném saténu a přeludně stroboskopickém světle, seděly tři dámy, které před deseti lety vyhodili z Metrostavu pro nevzhlednost.
Fakt, že v malé podzemní místnosti prodlévaly ve spodním prádle, jsem přičítal nějakému nepříznivému souběhu okolností... a hned jsem se zkušenějších kamarádů ptal, kdy dorazí slečny kurvy.
Bylo mi řečeno, že jsem pitomec, neboť kurvami jsou osoby výše popsané, a co jsem si tak asi představoval?! O tom jsem raději pomlčel a bez dlouhého prodlení jsem vyrazil – se slzami na krajíčku a hrstí drobných v dlani – k těm nešťastnicím, které tam parkovaly v koutě jako tři malé traktory.
Dvě z nich se navíc tvářily tak netečně, jako by jim někdo odnesl motor na generálku. Teprve ta třetí drobné přijala, vycenila na mě křivé zuby a zakašlala: takhle nějak havíři vychrchlávají po šichtě mour.
Potom se ovšem k mému údivu jedna z těch méně živých vztyčila a odkráčela distingovanou chůzí k přilehlému pódiu, kde uchopila tyč. Mé pero se zdráhá psát o tom, co následovalo...
Kamarádi dodnes tvrdí, že šlo o takzvaný striptýz. Zblízka to ovšem vypadalo, jako když se překrmená larva zavrtává do hovězího plecka.
Pak se k našemu stolu přivlnil barman Slizký Úhoř. Zeptal se, zda si přejeme společnost a zda dámám objednáme koktejl. V návalu něhy jsem požádal o plyšového medvídka, ale ten chlap se jen ušklíbl a nasměroval krajkovou kavalérii i s pitím k našemu stolu.
Když dámy přisedly, hned jsem si vybavil noc, kterou jsem strávil zamčený za trest ve spížce. O půl hodiny později jsem nicméně začal onu klaustrofobní vzpomínku vzývat jako jeden z hezčích momentů svého dětství; ve spížce totiž aspoň nikdo nemluvil.
Maso dam mne zatlačilo hlouběji do podušek zoufalství. V průběhu následující hodiny přišly i rozličné nabídky. Na každou z nich jsem reagoval zpěvem Kaťuše. Přítomné dámy to zjevně bavilo.
Když jsem o chvíli později z čiré beznaděje prohlásil, že jsem homosexuál, rozhihňaly se ty strojovny jak šílené a chtěly mě na pokoj všechny tři.
Navzdory takovým ponurým vyhlídkám dopadla celá kauza docela dobře. Oslavenec a další dva stateční totiž odkráčeli s dámami "konat lásku" a já si ve fotelu z černé koženky příjemně zdřímnul. Pak jsme zaplatili částku, za niž bychom jinde pořídili mopeda, a vypotáceli se společně do jitřní Prahy.
Za ty prachy to každopádně stálo. Seberychlejší moped vás totiž nezpraví o svízelích bytí tak sugestivně jako tohle milé noční panoptikum. Ptáci prchají před vánicemi na jih a smutní, unavení lidé do bordelů. Stačila jediná noc, abych dokonale pochopil, jaké jméno nosí lidská bezútěšnost.
. KDO JE MARTIN REINERMartin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih a v letošním roce vyjde jeho nový román Lucka a já. Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry. Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval. Více se dozvíte na adrese www.martinreiner.cz. |
