Kde ale slavné Boží mlýny mlely, když se ulicemi Buenos Aires promenoval Josef Mengele v padesátých letech dokonce pod vlastním jménem?
Možná byl Bůh po všech zvěrstvech z první poloviny nepovedeného 20. století trochu rozladěný, a tak na Mengeleho pouze seslal sennou rýmu s tím, že mu to pořádně spočítá až po smrti. Škoda že se z onoho světa tak blbě doručují zprávy, a že se tudíž už nedovíme, jestli se fešácký "anděl smrti" opravdu upekl v loji pekelném, jak by se slušelo.
Jestli vám přijde, že se jména jako Eichmann či Mengele příliš nehodí do milionářského fejetonu, jsme zajedno. Jenže jak jsem tak přemýšlel o vyšší spravedlnosti, zjistil jsem, že bývá poměrně obtížné stanovit, co po ní jednoznačně a nekompromisně volá. Vina bývá relativní, a tak se staří esesáci docela hodí do krámu; pro pochyby o jejich vině zbývá místa opravdu málo.
Zkuste si ale představit chlápka, který je jen hloupý, neužitečný a má tisíce obžerných myšlenek. A k tomu kus pokakanýho štěstíčka, pročež si žije jako prase v žitě. Nemusí pracovat, stýkat se s pitomci, má čas i peníze dělat vše, co si jen dokáže představit. Je to k vzteku, ale stejně nad tím většina z vás mávne rukou a půjde si po své práci...
Teprve ve chvíli, kdy se dotyčný blb začne naparovat přede všemi, kteří podobné štěstí neměli, začnou se do myslí vkrádat úvahy o Božích mlýnech... A přesně v tomto místě se celá věc lehce komplikuje. Vkrádají se totiž i do mysli onoho pitomy.
Sedí u bazénu, ponuře usrkává martini a dumá, kdy ho uhodí některá z mlýnských lopatek po hřbetě a co bude následovat. Zblbne na kvadrát, chytne vlka anebo přijde rychlým řízením osudu o všechno, co si nahrabal? Poslední varianta zní nejhůř, a proto se jí náš milionář obírá nejčastěji. Nemá totiž ánunk, jak to vypadá, když člověk zchudne.
Abychom si rozuměli: nestát se milionářem je jedna z těch smutných věcí, které se člověku občas přihodí. Ale přestat jím být? To už je opravdu nad představy.
Katastrofické scénáře, které si bohatec promítá na zadní stěnu lebeční báně, také nejsou nijak originální: ti, kteří se mu donedávna klaněli, flusnou mu už zítra na kabát, vysmívaný hnůj z diskontních řetězců se stane jeho každodenní manou, na plovárnu bude muset dojet tramvají a zlatou kreditku si bude moct strčit... Otřesné!
Celý zpocený si dolévá skleničku a v duchu už pomalu sumíruje vážně míněnou omluvu vyšším mocnostem. Hodlá se hluboce kát. Vstane... a jde do koše vylovit zmuchlanou složenku, aby poslal padesátikorunu na SOS vesničky.
Jenže cestou ho přepadne kacířská myšlenka. Co když je zrovna tohle případ, kdy je sporné nejen provinění, ale úměrně k němu i trest? A začne si vlastní chudobu představovat jako velikou šanci. Šanci začít žít znovu život, který má nádech romantiky, neboť je spojen se vším, co provázelo jeho zabedněné mládí. Šanci začít zase od začátku, šanci, kterou by nikdy neměl odvahu sám si udělit.
A tak se v půli cesty obrátí a řekne si, že vší bídě a ubohosti svého milionářského života dá ještě příležitost.
Boží mlýny melou pomalu a navíc není nikde psáno, že v tom, co vám připadne jako trest za předchozí hříchy, nenaleznete jisté zalíbení.
. Kdo je Martin ReinerMartin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih a v letošním roce vyjde jeho nový román Lucka a já. Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry. Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval. Více se dozvíte na adrese www.martinreiner.cz. |
