Když si během toho dramatického útěku na podzim 1953 přes východní Německo do Berlína roztrhl Milan Paumer kalhoty, strašně se rozzlobil. "Hrozně se rozčilil, že nebude mít v Berlíně co na sebe," popsal později tu situaci Ctirad Mašín. Jako by při té zoufalé akci, kdy se život počítal na vteřiny, o nic důležitějšího ani nešlo. Navíc v té době už ani nebyli všichni. Z pětice uprchlíků, která se už skoro pět týdnů probíjela přes komunisty ovládané východní Německo za železnou oponu do Západního Berlína, zůstali nakonec tři: právě Paumer a bratři Mašínové. Jejich dva kamarádi Zbyněk Janata a Václav Švéda byli dopadeni, zatčeni, vydáni do své komunistické vlasti. A tam obešeni.
Osudový zásah
Cesta Milana Paumera za svobodou málem skončila po zásahu kulkou. Stalo se to při pokusu překonat střežený násep berlínského dálničního okruhu. Pod náspem vede totiž průchod, kterým se tři uprchlíci pokusili projít dál. Nevšimli si, že průchod hlídá příslušník východoněmecké bezpečnosti. Uviděl je jako první. Chyba. A pak přišly další. Nejdříve se Ctiradu Mašínovi zasekla pistole. Potom se přihnali další ozbrojenci a trojici uprchlíků se nepodařilo hlídkujícího příslušníka omámit chloroformem a odzbrojit. Křičel: "Tady jsou, tady jsou!" Stříleli další.
Místo ozářila světlice. Z náspu dálničního okruhu zarachotil samopal.
Tři uprchlíci se snažili dostat rychle co nejdál. "Myslím, že jsem ji chytil," řekl Paumer. Cítil, že ho střela zasáhla do břicha.
Pomník operaci Anthropoid - Milan Paumer ze skupiny bratří Mašínů; Praha 5. června 2009
Když se dostali o kus dál, zkusil zjistit, co se mu vlastně stalo.
Milan Paumer bude tu situaci v životě popisovat stokrát, většinou s humorem. "Strčil jsem si tam prst a on mi do té díry zajel celý," řekne na jedné z besed. Podle vzpomínky Ctirada Mašína mu ale prst zajel do otvoru jen po druhý článek. Každopádně, když jej vytáhl, byl celý zakrvácený. Ani tehdy se nevzdal. Utíkal dál s ostatními. Skutečnost, že byl už dlouho hladový, ho uklidňovala: i kdyby byla zasažena střeva, nic se nemusí stát. Jenže pak se mu na břiše začala dělat nějaká boule. Asi vnitřní krvácení. Už nemohl. Oba kamarádi se mu snažili pomoct, ale byli příliš slabí. Nakonec se jim podařilo dostat k jakémusi vlaku a na náraznících ujet z kritického místa. Pak je zase odhalili a znovu utíkali. Milan Paumer kromě rány v břiše dostal další zásah: do prstu. Už opravdu nemohl. Byl tak slabý, že neunesl ani pistoli, musel mu ji nést Josef Mašín. Ale vydržel.
Sám později přizná, že to byl nejsilnější moment v jeho životě: "Začínal jsem mít plné břicho krve a pomalu mi přestávaly pracovat nohy. Takže to nebyla taková sranda. Říkal jsem si: Musíš se tam dostat, musíš se tam dostat! Zatnul jsem zuby a došel jsem to."
Dostal se zraněný do Západního Berlína, skončil v nemocnici. Američané se báli pokusu o jeho únos na Východ tak, že jej hlídali. "Jeden příslušník americké tajné služby ležel na vedlejším lůžku. Německý policista v civilu hlídal přede dveřmi. A dalších dvanáct se pohybovalo kolem nemocnice," popisoval Paumer.
Pomník operaci Anthropoid - Milan Paumer ze skupiny bratří Mašínů; Praha 5. června 2009
Proti komunismu v Koreji
Pro Milana Paumera a bratry Mašíny skončil útěk šťastně. Jenže co dál? Milanu Paumerovi bylo v tom osudném třiapadesátém roce dvaadvacet let. Od nástupu komunismu se zapojoval do odboje, spolupracoval s bratry Mašínovými, s nimiž se znal od roku 1942. Studoval v té době průmyslovku, pracoval ve strojírenském závodě, ale ve volném čase podnikal s přáteli záškodnické akce proti režimu: zapalovali stohy, sháněli zbraně a čekali na válku. "Touha po dobrodružství v tom nehrála roli," vzpomínal později.
Jenže při jejich akcích umírali lidé. A později při útěku ve východním Německu zemřou další. Celkem jich bude šest. "Ano, s naší skupinou jsem se účastnil akcí, při kterých zemřeli lidé. Já neříkám, že to bylo něco obdivuhodného, ale vše, co jsme dělali, bylo nezbytné kvůli bezpečnosti," řekne později. Jindy to zformuluje ostřeji: "Ti komunističtí parchanti vraždili lidi. Nemohli jsme po nich házet knedlíky."¨
Paumer byl jedním z mála odbojářů, kterým se podařilo uprchnout za železnou oponu a dostat se živí na Západ. Tam chtěl spolu s Mašíny bojovat proti komunismu dál. "Byla to moje povinnost, pamatuji první republiku. Jsem Čech, ne Čecháček," říkal. Jenže z Berlína je odvezli do Ameriky, v Evropě se už žádné boje nečekaly. Ale Paumer považoval za dobré bojovat proti komunismu kdekoli na světě. Takže služba v americké armádě ho zavedla až do Koreje. Dva roky tam sloužil u minometu, ale v té době byly bojové operace už minulostí. "Trochu lituji, že nedošlo ke konfliktu mezi Východem a Západem, při kterém bychom měli příležitost dostat se zpět do Československa a pracovat na obnově demokracie v republice. Mám pocit, že tady demokracie pořád není," řekl v roce 2004. A popisoval, jak velkým šokem pro něj bylo maďarské povstání v roce 1956, kdy Maďarům ze Západu na pomoc nikdo nepřišel. Tehdy si uvědomil, že železná opona v Evropě zůstane opravdu na dlouho.
Suté Břehy, 6. května 2007 - pietní vzpomínka na české letce, kteří padli ve druhé světové válce. Člen třetího odboje Milan Paumer, položil věnec k jejich památníčku.
Civilistou
V roce 1959 Paumerovi služba v armádě skončila. Komunismus sice poražen nebyl, ale na válku to také už nevypadalo. Rozhodl se, že začne podnikat. Zpočátku mu trvalo, než získal zkušenosti. Založil si taxikářskou firmu a usadil se na Floridě. Tam se mu líbilo. Zaměstnával asi dvanáct lidí a měl pět taxíků.
Jenže krásná Florida se po příchodu kubánských a jihoamerických emigrantů začala měnit. "V sedmdesátých letech to kvůli drogám začalo být nebezpečné. Třikrát na mne vytáhli bouchačku, chtěli peníze. Dal jsem jim je, samozřejmě." V té době už o Mašínových neměl zprávy. Ti ho sice nechali hledat detektivní kanceláří, ale neúspěšně. Shledají se zase až mnohem později - až po pádu železné opony.
Zase doma
Když komunismus padl, Mašínové a Milan Paumer znovu přemýšlejí o budoucnosti. Ale rozhodují se odlišně: Mašínové zůstávají za oceánem, Paumer přijíždí do Československa hned v roce 1990. Zpočátku je překvapen, nedokáže si srovnat v hlavě, že komunisté jsou v parlamentu a jejich představitelé mluví v televizi. Nechápe, jak rozhodují soudy.
Paumer, který byl vždycky bojovníkem, jde zase do akce. Zajímá se o soudní pře, v nichž jde o politické spory. Sleduje spor s Hučínem a podporuje ho. Není žádný velký řečník, ale mluví jasně: "Amerika nás vždycky vytáhla z problémů a byla k nám dobrá," vysvětloval na demonstraci před ministerstvem zahraničí, když bojoval za americký radar v Brdech.
Kramářova vila. Premiér Mirek Topolánek a Milan Paumer. Ocenění, medaile za odboj, Praha, 4. března 2008
Dočkal se i ocenění: V březnu 2008 přijal zvláštní medaili - premiérskou plaketu, kterou mu předal tehdejší předseda vlády Mirek Topolánek. Je orámovaná granáty a je na ní vyryt český lev. Ale v té době už dlouho jezdí do škol, účastní se besed a popisuje, jak vypadala padesátá léta, co všechno zažil a jak vypadal třetí odboj. Velmi často při tom čelí nepříjemným otázkám: tehdy, když se jej lidé ptají na mrtvé, kteří po nich zůstali. Nezlobil se, o to víc vysvětloval. "Musíme holt čekat, až ti, co nám říkají vrazi, prostě umřou," říkal. Nedočkal se.
