Z filmu Pan Nikdo

Z filmu Pan Nikdo | foto: ASČF

Midcult & mindfuck. Samé zbytečnosti ve filmu Pan Nikdo

  • 2
Celá recenze na Mr. Nobody, neboli Pan Nikdo, by se dala vystavět z krátkých pouček belgickému režiséru Jaco van Dormaelovi, který ten film točil prý deset let.

1) Když se zabýváš - nebo se tváříš, že se zabýváš - tématy takzvaně vyššími, než jsou témata pro popkulturu běžná, a když po nich jen povrchně kloužeš, říká se tomu mindfuck. Je to zbytečné asi jako Sex ve městě, díl jedna i dva. Děláš ze sebe něco víc, a přitom jsi stejný jako všichni kolem, proti nimž se vymezuješ.

2) Žádná pointa je lepší než debilní pointa přiznávající bezradnost. To už raději vylhaný konstrukt, při němž si můžeme myslet, že do sebe všechno opravdu zapadlo a my to jen nepochopili.

3) Být ponořen ve velkém množství relativních řešení je přitažlivé, avšak snadno se v tom začneš topit příběh; diváka tím jen zprudíš a ztratíš. I tohle je ale - pokud to nemá přesně určený důvod - mindfuck, zbytečný jako Sex ve městě, díl jedna i dva.

Z filmu Pan Nikdo

Píše se Léta Páně 2092

Sci-fi a fantasy se nezbavíme nikdy; tajemno a nadpřirozeno budou vždy přitahovat. Nicméně čistý žánr není to, co by nás teď mělo bavit: od A do Z vymyšlené - ať vnitřní, nebo vnější - světy jsou až moc daleko, až moc nepřístupné. Teď nás mají bavit styly lomené naší vlastní realitou. Něco, co je jinde, než jsme my sami, avšak můžeme s tím být v přímém kontaktu, a ne to slepě obdivovat. Můžeme si říkat, že až zase věda trochu pokročí, budeme třeba fakt cestovat na dovolenou nikoliv na Jávu, nýbrž na Mars. Není to jen o fascinaci (hlavní důvod, proč na sci-fi koukáme), nýbrž o vyvolání touhy (hlavní zdroj energie pro život).

Na Avatar, v němž lidé dobývají jiný svět, koukali a dojímali se všichni. Mr. Nobody není tomu až tak daleko - Nemo Nobody, stařec z budoucnosti, vypráví o naší současnosti. Budoucnost je tady rok 2092 - on je posledním člověkem, který zemře; ostatní jsou už nesmrtelní (chtěl jsem napsat lidé, ale to již musí být jiná forma živočišné existence). Jeho příběhy jsou tři verze jeho života, přičemž se navzájem vylučují. Pokaždé žije s jinou ženou, pokaždé má jeho postava jiný charakter. Jednou je na tom psychicky zle, podruhé zachraňuje paní, co je na tom zle; jednou vypadá jako muž z jeskyně, jednou jako vrcholný manager.

Z filmu Pan Nikdo

Celaskon ve sklenici vody

Základní bod všech tří linek je však daný: hrdinovi je devět let, stojí s rozvedenými rodiči na vlakovém nádraží. Musí volit buď jeho, anebo ji. Oba rodiče vydírají tklivým pohledy: "Tak chceš být se mnou, nebo se svým zmrzačeným otcem?" Nedokáže to, protože neví, co by se dělo dál; příběh se tím pádem rozdvojuje. Ke konci zazní "vtipné vysvětlení" - nedokázal by to ani teď, protože by věděl, co se bude dít dál. Pro diváky, co si užívají analýzy života ve stylu "jak bych vlastně dopadl, kdybych udělal tohle a namísto toho zase neudělal tohle" se rozjíždí hostina all you can eat, nevázaná žranice. Všechno může být relativní.

Kdyby ten film byl povídkovým cyklem a všechny tři části šly pěkně za sebou, o nic byste nepřišli. Ale fakt, že vše je tu do sebe zapletené, že se děj vrací, aby nabídl víc dějových alternativ, je klam, že dostáváte něco důležitého, něco, čeho by byla škoda se nezúčastnit. Jenže vaše účast vždy skončí tím, že konstatujete nějaké "hm, tak teda jo". Čekání na něco konkrétního končí, vše vyšumí a ztratí se v prázdnu. Jako rozpustit celaskon ve sklenici a stále dolívat vodu: koncentrace se pořád zmenšuje, až dojde k nule. Jednotlivé příběhy ani nejsou nějakým exemplárním životním modelem, co by mohl fungovat coby forma zobecnění. Nic jako "když uděláš tohle, skončíš takhle, takže na to pozor".

Z filmu Pan Nikdo

Reklamy a klipy na dvě a půl hodiny

Teď hlavní téma, na jehož určení by se se mnou pan režisér asi neshodnul. Filmu Mr. Nobody jde o city: abyste dojatě koukali, brečeli, vydolovali v sobě sentiment. Hlavní a jediný důležitý herec Jared Leto se pro tyhle potřeby hodí: přes dvě hodiny do vás pálí lítostivým pohledem - deklamuje jím, že sice nechce citově vydírat, ale že si bohužel jinak nepomůže: vzali byste toho třicátníka za ruku na čaj a vyslechli ho. Leto má také kapelu 30 Seconds To Mars: tam dělá to samé, jenom o tři třídy hůř - tam ho nikdo na čaj nevezme, tam dostane facku a pokřik "prober se, chlape".

Práce s emocemi jsou tu transparentní: ukážou vám, jak niterně se prožívá čistá láska, jak odloučení, jak je pak divoce radostné shledání. Film Mr. Nobody je koláží scén ze skvělých reklam a emočních scén hudebních klipů MTV. Udělat z toho film na dvě a půl hodiny, je sice zajímavá, ne však naplněná ambice.

Z filmu Pan Nikdo

Když se máme dozvědět, proč nás film táhne všemi těmi alternativami, dozvíme se, že všechno je pravda a současně nic z toho neexistuje - "je to jenom fantasie devítiletého kluka". Hlavním argument pro všechno je zde tudíž alibismus: dyť to takhle bejt může, anebo by to mohlo bejt úplně jinak. Nejde o nic jiného než o to, co kluka s naivně jalovým výrazem napadlo. Proč ho to napadalo, to vám nikdo ani nenaznačí.

A nemuselo by to být sci-fi, nemusel by tam být žádný rok 2092, stačil by dejme tomu rok 2050. Role starce v daleké budoucnosti by dostala smysl, kdyby byla spojena s úvahou, zda chceme, anebo nechceme, aby věda přišla s esencí nesmrtelnosti. Tady je to pouze naťuknuto. "Než se sex stal zastaralým, sme se pořád zamilovávali, šukali, každý neustále šukal". Tím je nám sdělováno: svět dokonalosti je zbaven požitkářství a emocí, jede skrze vytuněný comp. Škoda že toto téma nedostalo víc prostoru, režisér Dormael se tím tématem evidentně zajímá. Jenže nejspíš byl nad citovými klišé, která si vymyslel, tak dojatý, že na to zapomněl.

Pro průsečík vysoké a nízké kultury Umberto Eco vymyslel skvělý termín midcult. Líbí se to všem. Baví se celá rodina. Mainstream, který se tváří, že je chytřejší. Tohle bývá v magazínových přílohách označováno idylicky jako "vhodné pro celou rodinu". Většinou proto, že tam nic není pořádně a od každého trochu. Osobně tomu říkám žánr na odstřel. Sorry.

O filmu

Pan Nikdo
Kanada / Belgie / Francie / Německo, 2009, 133 min
Režie: Jaco van Dormael
Hrají: Jared Leto, Diane Kruger, Sarah Polley, Rhys Ifans, Juno Temple, Toby Regbo, Laurent Capelluto, Ben Mansfield, Thomas Byrne, Linh Dan Pham, Pascal Duquenne, Clare Stone, Allan Corduner, Daniel Mays, Michael Riley, Jaco van Dormael, Chiara Caselli

Ocenění: - Sitges – Katalánský MFF – nejlepší make-up, nominace na nejlepší film - Stockholm Film Festival – nejlepší kamera - MFF Benátky – Biografilm Award – Jaco Van Dormael, Golden Osella za nejlepší technický přínos

Stránky filmu: http://www.mrnobody-lefilm.com


Video