Pro pojmenování svého momentálního rozpoložení používáte hudební výrazy. V jaké jste teď tónině?
Jednoznačně v dur. Čekají mě koncerty, vydávám cédéčko Disco. Jsem víceméně pořád v dur.
Kdy jste byl naposledy v moll?
Každou chvíli. Ale většinou to umím hodit rychle za hlavu, třeba když se setkám s pitomcem, který lže. Ale jsou momenty, kdy někoho ztratíte, z toho je těžké se přeladit.
Třeba když podnikatel Ďuričko zastřelil vašeho bratrance Václava Kočku?
Byl to vzdálený bratranec, kamarádili jsme spolu, hlavně když jsme byli mladí, chodili jsme za holkama. Když mi známí volali, co se stalo, byl jsem ve Španělsku. V první chvíli si řeknete: Jak je tohle vůbec možný? Zasáhne vás to nejen proto, že toho kluka znáte, ale že se něco takového může stát, že někdo chodí s pistolí pod sakem do baru, někdo mu něco řekne a on na něj vytáhne kvér. A nestřelí ho jednou, ale víckrát.
Prý se trumfovali, kdo má u sebe víc peněz. Byl Václav takový haur?
Já spíš věřím verzi, že hájil svého tátu. Hlavně ho podle svědků Vašek nenapadl, možná mu jen něco řekl. Dobře, já tam nebyl, ale i kdyby se proti němu nějak Vašek ohradil, i kdyby došlo na pěstní kontakt, tak přece není důvod vytahovat zbraň!? To je divný.
Vy pocházíte z podobných světských kruhů jako Kočka...
Pozor. Z velmi rozdílných.
Jak to?
Kočkovi se jako provozovatelé kolotočů a poutí od Kludských, cirkusáků, což jsou moji příbuzní, hodně liší, jsou úplně jiná sorta lidí. Ale maminka mé babičky byla Kočková, tam se naše světské rody stýkají. Lidé z cirkusů a varieté na sobě odmalička, od dvou od tří let, pracují, chtějí něco dokázat, nemají sice tak velký obchodní talent, zato umějí neuvěřitelné kousky. A ti, kteří nejsou nadaní na artistiku a umění, dělají byznys, jsou nadaní na kšeft. Ale spojovat je s mafií, jak se to děje, je velmi mylné! Jsou to jen lidi, kteří žijí svobodným životem, nechtějí, aby jim někdo přikazoval, co mají a nemají dělat. Mají rádi volnost, a tak si zvolili takový životní styl. Dojem klanu vytváří jejich komunitní život, stojí při sobě, mají rozvětvenější rodiny. Ale hlavně jsou to hrozně pracovití lidi.
Nikdy jste nepochyboval o jejich poctivosti?
Jejich obchody neznám. Neřeknu vám k tomu nic víc než no comment. Tak moc se v těch kruzích nepohybuju.
Ale ty kruhy se čas od času spojí s vámi. I kruhy zavražděného podnikatele Františka Mrázka, jemuž jste byl na pohřbu. Byli jste kamarádi?
To je silné slovo. Byl to můj známý. Občas mě pozval na nějakou akci. Mám ve svém mobilu 1 500 čísel, z toho 1 450 jsou moji známí a 50 mí kamarádi, pár z nich přátelé. Je to moje práce. Zpívám lidem, kteří si mě objednají a zaplatí, takže přicházím do styku s umělci, lidmi z mé branže, sportovci, podnikateli, politiky.
Jistě, nic osobního, je to jen byznys... Ale o Stanislavu Grossovi mluvíte jako o kamarádovi. Jeho podivné financování bytu a zázračný stamilionový zisk vás nezaráží?
To je asi každého věc. Jestli někdo dělá něco nekalého, tak se musí srovnat sám se svým svědomím. Já neschvaluju věci, které nejsou v pořádku. Ale nejsem soudce. Je tady policie, kriminálka. Když člověku něco dokážou, mají ho zavřít. Ale nejsem soudce svých známých a kamarádů, ani za ně neručím. Když někdo z nich něco špatnýho udělá, tak se s ním třeba nebudu tolik stýkat, ale nejsem ten typ člověka, který by lidi odsuzoval. Dobře, kolem Standy byly pochybnosti, ale zase: nikdy se mu nic neprokázalo, jak to mám komentovat? Máme dvě možnosti: buď připustíme, že máme špatnou justici, nebo ten člověk nic neprovedl. Víc k tomu není možné nic říct.
KOUŘIL JSEM MARIHUANU A ROZSEKAL JSEM HOTELOVÝ POKOJ
Posuňme se v čase zpátky. Vaše písničky zněly ve filmech Discopříběh, Láska z pasáže, Vítr v kapse z veksláckého pražského prostředí. Jak důvěrně jste ho znal vy?
Znal. Jistě, samozřejmě. Tak jako se znám s Kočkovýma, znal jsem se s Mrázkem, znal jsem se s veksláky.
Prodával jste někdy bony?
Každý muzikant, který tehdy jezdil do zahraničí, měl bony. Ale co s nimi? Z bonů se nenajíte. Tak jsme je prodali vekslákům třeba za čtyrku a oni je prodali za pět pade. V té době to bylo nezákonné, ale dělal to každý. A teď už je to snad promlčený.
A měl jste někdy nějaký opravdový průšvih?
Namále jsem měl, když jsem poprvé a naposledy v životě zkusil marihuanu. Bylo mi asi dvacet. Bydleli jsme v jednom hotelu v Ostravě, vykouřil jsem to a dodnes si pamatuju, že jsem se pak cítil jako Herkules. Rozsekal jsem jim tam celý pokoj. Postel, umyvadlo, stůl, skříň... Ale vedoucí byl rozumný, nedělal z toho vědu, policajty nevolal. Jen řekl: Tak, pane David, to budou čtyři tisíce. A to byly nějaký prachy, dva měsíční platy.
No, vaše asi ne.
Dobře. Neříkám, že jsme si žili špatně, ale i pro mě to byly velký prachy. Pak už jsem se drogy ani nedotkl. My z popiny jsme spíš kalili a měli jsme holky.
S jednou fanynkou máte syna.
To je velmi pozitivní pozůstatek z těch časů, mám ho moc rád, i když jsem nikdy nefungoval jako pravej táta-vychovatel, ale snažil jsem se. Dá se říct, že jsme kamarádi.
Máte velmi zajímavý a nebývale široký rodokmen. Nechal jste si ho vypracovat?
To jste zkoušeli vy v Mladé frontě, v pavoukovi podsvětí jste ze mě udělali mafiána české pop-music.
Když k vám ty spojnice vedou. Copak je lež, že se s těmi lidmi znáte a stýkáte?
To ne. Ale jsem tam, jako bych byl v centru dění a tahal za nitky. Tomu jsem se musel smát, tak to není a nebylo. Ale dobře, pojďme k mému skutečnému rodokmenu, je opravdu zajímavý.
Tak třeba vaše sestra, která s otcem emigrovala v šedesátém osmém do Švýcarska. Ta si prý vzala potomka nějakého tibetského vládce. Je to tak?
Ano. Je z rodiny někdejšího vůdce jednoho tibetského kantonu. Když Tibet obsadil Mao, odešel do Indie. A své dva syny poslal na výchovu do Švýcarska. A tam se Gonpo Tsering potkal na škole s mou sestrou. A žijí spolu třicet let. A moje teta z otcovy strany je ve Skotsku velmi úspěšná lékařka-onkoložka, která od anglické královny získala ocenění Žena roku. Pak máme taky příbuzné v USA, z matčiny strany, mají varieté a chovají vzácné bílé orangutany. Příbuzní z tátovy strany byli podnikatelé, kamarádili s Baťou. Babička Drachovská-Kebrlová byla výborná řidička, závodila s Eliškou Junkovou.
To zní skoro jak z vyprávění barona Prášila.
Ale je to tak. Ještě bych přidal historii rodu Kludských. Za války to bylo s cirkusy samozřejmě špatné, pradědeček se snažil zachránit zvířata, nalodil je a chtěl převézt do africké rezervace. A Němci tu loď potopili. Smutný.
A jsme zase v moll. Asi nejhlouběji jste v něm byl, když vám zemřela před osmi lety dcera na leukemii. Vyprávěl jste už dříve o tom, že vám pomohla práce. Je to univerzální recept na tak hluboký smutek?
Je to recept zapomnění. Práce a úkoly vás přivedou na jiné myšlenky, ale tu podstatu nevymažou. To už v hlavě je. Je to celoživotní šrám na duši, se kterým se jen můžete naučit žít.
Změnila ta ztráta vztah k vaší druhé dceři? Byli jste pak úzkostlivější? Závislejší?
Samozřejmě. Byli jsme úzkostliví, rozmazlovali jsme ji... Ale to nic nezmění na tom, že tu první dceru už nemáme. Člověk si může život nějak vylepšovat, aby ho šlo vůbec žít, ale když si na tu dobu vzpomenu, tak jsem v pr... Fakt. Proto se snažím ty věci nevyvolávat, věřím na minulé i budoucí životy, ale žít chci v přítomnosti.
Nonstop?
Každý chce přece žít nonstop, prožít si svůj diskopříběh, mít lásku z pasáže. A každý má taky svý nálezy a ztráty.
