Na konferenci Nezávislost soudní moci jste řekl, že naše soudnictví vnímáte jako nezávislé. Spousta lidí má však pocit, že není. Obavu v nich vyvolalo například to, že po tom, co státní zástupce informoval o podání obžaloby v kauze Čapí hnízdo, rezignoval ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (nestr. za ANO) a na jeho funkci byla dosazena Marie Benešová (netr. za ANO). Nemyslíte si, že to jsou právě tyto situace, které v lidech vyvolávají podezření, že je nezávislost justice ohrožena?
Měl bych asi upřesnit, že českým soudnictvím míním soudce a personál soudů, nikoliv primárně ministerstvo spravedlnosti. Průběžné rošády na různých vysokých postech ministerstva spravedlnosti, včetně toho nejvyššího, patří k politickému koloritu. Svými slovy jsem myslel běžný výkon justice – okresní, krajské a vrcholné soudy. Byť pochopitelně některé problémy přetrvávají, česká justice se zlepšila, zrychlila se, rozhodnutí jsou kvalitnější. V celoevropském prostoru se nemá za co stydět.
Takže se české soudnictví zlepšuje?
Rozhodně. Když třeba srovnáte dnešní rozsudky s těmi staršími, například z devadesátých let, jsou to nebe a dudy. Slovy ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka, známého znalce sportu a fotbalového trenéra, která také na konferenci zazněla: „Už se hraje trochu jiná liga“, a to v pozitivním slova smyslu. Tím neříkám, že je systém dokonalý. Nebo že nedojde k selhání. K těm dochází – ale jsou to jednotlivá pochybení, nikoliv to, že by byl celý systém strukturálně špatně.
Bezprostřední ohrožení justice nám podle Vás nehrozí?
Já pochopitelně chápu, že veřejnost mohla v nedávné minulosti podobný dojem získat. Například také poté, co dva vysocí představitelé justičního světa (bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa a ústavní soudce Vojtěch Šimíček, pozn. red.) sdělili, že se je jiný ústavní činitel snažil ovlivnit. Veřejnost si mohla říct: „Oni se tam stýkají, kdo ví s kým, kdo ví, co se kde upeklo.“
Podíváme-li se ale na konkrétní průběh právě této kauzy, oba justiční představitelé obstáli se ctí, stejně jako celá justice. A byť to pravda může zavdávat podnět ke spekulacím a podezření, je i tak dobře, že tyto věci vyšly na povrch a začalo se o nich mluvit. Je třeba jasně vykolíkovat etické hřiště, jak pro některé soudce, tak především pro svět politický.
Zeman mi naznačoval: dám vám funkci, vy mně rozhodnutí, prohlásil Baxa |
Ale pochopitelně nezávislost justice není neměnná konstanta. Podobně jako důvěra, roky se buduje a v okamžení se může ztratit. Proto je zapotřebí neustále sledovat, co a proč se v justici děje, především tedy pečlivě a zodpovědně vybírat její klíčové zástupce.
Myslíte, že se po kauze snahy o ovlivňování soudců Hradem změnilo v české justici klima? Že jsou třeba soudci opatrnější s tím, s kým se stýkají?
Myslím, že ti rozumní a slušní byli opatrní již předtím. Práce soudce je v tomto ohledu možná trochu osamělá. Není vhodná pro lidi, kteří touží být ve světle reflektorů, chtějí každého znát, být s každým zadobře. A rozhodně není pro lidi, kteří touží po vlivu a vyhřívání se na politickém sluníčku. To vše pochopitelně neznamená, že by soudce nikdy nemohl nikoho vidět. Musí ale v souladu s etickým kodexem své profese a osobním nastavením pečlivěji vybírat, s kým se stýká, kde a proč.
Byly snahy o ovlivňování českých soudců Hradem tématem rozhovorů na půdě Soudního dvora Evropské unie? Nebo to nikoho nezajímalo?
Nezaregistroval jsem to. Není to ale věc, která by se týkala Unie. Samozřejmě unijní orgány a lidé v nich si všímají, co se děje ve členských státech. Ale troufám si tvrdit, že při pohledu z Lucemburku patří česká justice mezi ty funkční.
Michal Bobek (42)
|
Takže celá tato kauza byla oproti tomu, co se děje například v Maďarsku nebo v Polsku, taková banalita?
Banalita rozhodně ne. Ale situace v Polsku, a zčásti i v Maďarsku, a nejnověji také v Rumunsku, se už nalézá naprosto na jiné úrovni. V Polsku jde o strukturální proměnu celého justičního systému. Došlo tam k výrazné personální obměně celé justice, tedy především Ústavního tribunálu, ale i Nejvyššího soudu, přeobsazení celé Nejvyšší rady soudnictví, výměně řady předsedů nižších soudů, k proměně disciplinárního řízení a spoustě procesních změn. Je snaha znovu otevírat a revidovat skončená řízení, neposlušní soudci jsou posílání do kárných řízení, z ministra spravedlnosti se stal mimochodem také generální prokurátor, a tak dále.
Dá se ještě hovořit o tom, že třeba v Polsku existuje nezávislé soudnictví?
K takto položené otázce se bohužel s ohledem na probíhající řízení před Soudním dvorem nemohu vyjadřovat. Nicméně v několika již skončených polských kauzách neváhal soudní dvůr poukázat na neslučitelnost řady aspektů polské justiční reformy s právem Unie, jako kupříkladu snížení věku pro odchod soudců do důchodu, stejně jako nově zřízený zvláštní disciplinární senát polského nejvyššího soudu.
Novináři v Polsku nedávno například odhalili skupinu, která zastrašovala soudce a byla napojena na ministerstvo spravedlnosti. Zákon tam teď nově umožňuje, aby soudci byli podrobováni disciplinárnímu řízení nebo byli sankcionováni za svá rozhodnutí. Jak se stane, že se justice v demokratickém státě dostane do takového stavu?
Ona se tam nedostala sama. On jí tam někdo pomohl. Bohužel v každém systému, a to i vcelku vyspělém, nebývají soudci jako profesní skupina nikdy úplně oblíbeni. Nu a populismus potřebuje rituální oběť. Potřebuje vybrat menšinu, kterou označí za nepřítele v cestě za vítězstvím. Pak se do toho ještě přimíchá aspekt mocenský (potřebuje ovládnout soudy), pak trochu závisti (oni mají ty vysoké platy a nic nedělají), stejně jako skutečnost, že se tato skupina nemůže sama účinně bránit, neboť ji svazuje povinnost zdrženlivosti a apolitičnosti.
Pokud se to všechno rozpustí v nevyzrálé společnosti, která si neuvědomuje, že soudci nesoudí pro soudce, ale pro veřejnost, vznikne vcelku smrtící koktejl, kde zmanipulovaný dav coby nástroj někoho jiného bude křičet po soudcovské krvi. V dnešní době tedy spíše bude s neskrývaným potěšením číst v bulváru další a další skandální odhalení týkající se soudců a bude volit někoho, kdo slíbí, že s těmi nepřáteli lidu pořádně zatočí.
Polský zákon o soudcích je protiprávní a diskriminuje, rozhodl unijní soud |
To vše není moc složité. Podobné recepty najdeme v každé příručce začínajícího diktátora. Nesmírně těžké je naopak vytvořit a udržet takovou společnost, která je dostatečně vyzrálá a uvědomuje si, že existenčně potřebuje nezávislé soudy, které fungují nestranně a bez ohledu na jakákoliv politická přání té či oné vlády.
Máte široký přehled o fungování soudů, alespoň v té evropské perspektivě. Dokázal byste říct, jaké má naše soudnictví silné stránky a v čem bychom se naopak mohli zlepšit?
Odpovědět na vaši otázku je těžké. Jde o propletené nitky, které jsou ukotveny v jednotlivé kultuře, procesu a prostředí. Česká justice vychází tradičně z rakousko-uherského modelu, v němž je soudce považován za kvalitního státního úředníka, osobnostně tedy spíše za šedou myš, kterou nikdo nezná. O sporech rozhoduje soud jako instituce, nikoli jednotlivý soudce.
Tento sebeobraz bývá někdy napadán. Soudcům je v takto nastaveném systému vytýkána jejich pasivita, neschopnost nebo neochota komunikovat s médii nebo se vrhat do veřejné arény a něco deklamovat. Předobraz odlišného pojetí soudce najdeme v anglo-amerických systémech, kdy jsou soudci primárně osobnosti. Ale vše pozitivní má i své negativní stránky. Ano, idealizovaný soudce z amerického seriálu nebude váhat mluvit na kameru. Ale často tam může jít hlavně o jeho osobnost a až sekundárně o právo. Soudci v podobných systémech mohou mít veřejné politické preference, někteří z nich jsou dokonce voleni. Pokud je v popředí osobnost soudce a nikoliv beztvaré právo, podobný justiční systém se často politizuje, čímž pak autorita celého systému spíše trpí, než aby se posilovala. Takže chceme nakonec vlastně v tomto ohledu něco měnit?
Soudnictví Evropské unie
|
Je nějaká země, kterou by se naše soudnictví mohlo inspirovat?
Záleží na tom, v čem konkrétně. Myslím si, že česká společnost již trochu dozrála. Nemusíme věřit tomu, že když je něco ze Západu, tak je to vždy z definice lepší. Tím rozhodně neobhajuji nějaké pozdně národovecké hledání zvláštních českých cestiček a ani netvrdím, že se srovnáváním se zahraničím není co učit. Je a vždy bude. Nedomnívám se ale, že bezhlavé kopírování nějakého modelu je automaticky dobře. Klíčové je vždy nejdříve jasně definovat problém a poté se střízlivě podívat okolo, jak se s ním kdo kde vypořádal. Teprve na základě podobné úvahy je vhodné bavit se o přebírání konkrétních právních institutů či úprav. V obecné rovině je ale pravda, že kulturně, systémově i politicky nám dnes asi bude nejbližší vzor německého soudnictví.
Český soudce Tribunálu Evropské unie Jan Passer, který žije také v Lucemburku, nedávno řekl, že dění v Česku sleduje s odstupem. Že ho některé věci sice mohou pobouřit, ale nedotýkají se ho tak silně. Vnímáte to stejně?
Mně se věci v Česku bytostně dotýkají, je to moje země. Ale patrně ke mně pravda tolik nedolehne takový ten dennodenní informační šum, neboť nesleduji televizi ani neposlouchám česká rádia, pouze čtu občas zpravodajství na internetu.
Jak jste se díval na to, že 16. listopadu demonstrovalo na Letné podle odhadů 250-300 tisíc lidí za nezávislost justice?
Nepřísluší mi komentovat vnitrostátní politickou situaci, stejně jako se nemohu vyjadřovat k oprávněnosti tvrzení či požadavků tam vyjádřených. Ale v obecné rovině mě rozhodně těší, že lidé po letech letargie vyjadřují svůj názor. Stejně tak mám velkou radost, že jim leží na srdci nezávislost justice.
Myslíte, že může být nátlakem na soudy i to, když někdo odmítá obsadit uvolněná místa na ústavních soudech?
(Rozhovor vznikl ještě před tím, než byla známa informace, že prezident Miloš Zeman nabídl volné místo na Ústavním soudu současnému předsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Šámalovi, pozn. red.)
Záleží na okolnostech. Pokud je nějaká židle chvíli prázdná, tak to nemusí znamenat nátlak. Obsazování Ústavního soudu není povánoční nakupování ve slevách. Odpovědný výběr nutně nějakou dobu trvá. Jinou situací by pochopitelně bylo, kdyby neobsazení bylo dlouhodobé, záměrné a šlo by o vícero postů v dané instituci. To se může velice rychle překlopit v nátlak vůči zbylým členům dané instituce v podobě „pokud neuděláte, co chci, tak vás nechám personálně vykrvácet“.
Z oslabení Ústavního soudu by těžila vládní koalice, uvádí odborník |
Vzal byste místo na Ústavním soudě, kdyby vám bylo nabídnuto? Spousta lidí by vás tam vidělo rádo.
To mě sice těší, nicméně já budu doufám ještě dva roky v Lucemburku s potěšením psát stanoviska.
Čeho byste ještě chtěl v životě v kariéře dosáhnout? Není pozice generálního advokáta Soudního dvora vrcholem?
Je milé, že se ptáte. Mnoho let se mě na to už nikdo nezeptal. Pevně doufám, že je to kvůli výšinám dané funkce, a nikoliv tím, že se dostávám do věku, kdy už nikdo tuto otázku neklade, a namísto toho se začne spíše ptát, co bych chtěl ještě v životě stihnout. Rozhodně si nemůžu stěžovat na to, že by se mi kariérně nedařilo. Dělám nesmírně zajímavou práci.
V čem je zajímavá?
Je skvělá svým intelektuálním zápřahem a dopadem. Navíc je velice privilegovaná v tom smyslu, že na rozdíl od vnitrostátních soudců jsem do velké míry zbaven zatěžující administrativy. Na stůl se mi dostanou jenom vybrané a procesně předpřipravené komplexní kauzy, v nichž se snažím vykoumat něco, co by dávalo smysl. Je to čirá intelektuální radost z myšlení. Co přijde potom, netuším. Ale pokud to bude něco, co bude nejenom bavit mě, ale bude to i smysluplné pro mé okolí, budu jedině rád.
