Komunistická elita se v té době ještě držela a jakákoli kritika minulosti z úst populárního „Gorbyho“ by mohla ohrozit její postavení. Budoucího prvního a zároveň posledního prezidenta SSSR tehdy vítaly nadšené davy Pražanů, návštěva ale nesplnila očekávání části z nich.
Gorbačov se totiž nevyslovil k událostem roku 1968, jak mnozí předpokládali. Gorbačov až později prohlásil, že jej mrzelo, že nesplnil očekávání Čechů a Slováků. Politické okolnosti to podle něho ještě nedovolovaly. Okupaci ale poté několikrát podrobil ostré kritice.
Mezi Pražany, kteří sledovali Gorbačova v ulicích, se tehdy náhodou ocitl i tehdejší disident Václav Havel. Bývalý prezident, který loni zemřel, popsal v jedné ze svých esejí, jak Gorbačova náhodně spatřil při vycházce se psem u Národního divadla. „Plaše zdvihám ruku a taky mu kynu (na pozdrav),“ popsal Havel nečekané setkání.
Poprvé oficiálně se Havel ve funkci prezidenta setkal s Gorbačovem v únoru 1990 v Moskvě. Politické události roku 1987 byly v Československu poznamenány mimo jiné jmenováním Ladislava Adamce předsedou české vlády a tím, že se koncem roku novým generálním tajemníkem komunistické strany stal Milouš Jakeš.
Gorbačovovy reformy a nová sovětská zahraniční politika vedly spolu s vojenským a finančním tlakem zejména USA ke zhroucení komunistických režimů v Evropě. Již koncem roku 1986 se Gorbačov vyslovil proti monopolu politických stran a v roce, kdy navštívil Prahu, odsoudil výlučnost jakéhokoli státu uvnitř socialistického bloku. V roce 1988 potom podpořil alternativní formy politického vývoje a veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu, právo intervence a vměšování.
Jeho jednání s USA o jaderném odzbrojení vyvrcholily podepsáním Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF) v prosinci 1987 ve Washingtonu. Koncem roku 1989 oznámil na Maltě při schůzce s americkým prezidentem Georgem Bushem konec studené války.
V roce 1990 svět ocenil Gorbačovovy zásluhy Nobelovou cenou za mír. Cenu Gorbačov přebíral již jako první sovětský prezident, jeho prezidentství však trvalo jen krátce, do zániku SSSR v prosinci 1991. Pro Gorbačova, jehož režim se snažil SSSR zachovat někdy i za cenu krveprolití, to byl trpký konec a politik nakonec pocítil na vlastní kůži pravdivost přísloví o tom, že doma není nikdo prorokem.
V Rusku se z něj stal jeden z nejméně oblíbených politiků. Pro mnoho lidí více než návrat vytoužené svobody znamenaly Gorbačovovy reformy zdražování i ztrátu jistot a mnoho Rusů mu nemůže dodnes zapomenout rozpad Sovětského svazu. Přitom to ani neplánoval, impérium chtěl prý jen reformovat. Až později přiznal, že to ani nešlo.
V polovině roku 1991 se ještě stal smutným hrdinou neúspěšného pokusu konzervativních sil o puč. V té době byl pučisty izolován na Jaltě, hrdinou dne se stal naopak tehdejší ruský prezident Boris Jelcin. O pět let později se Gorbačov pokusil o návrat, v prezidentských volbách ale získal jen necelé jedno procento hlasů.
Poté působil v několika bezvýznamných politických seskupeních sociálnědemokratické orientace a minulý měsíc oznámil, že se do politiky chce opět vrátit. „Jsem připraven se seriózně pustit do sociálnědemokratického projektu a prosím všechny, kdo sdílejí tyto myšlenky, aby mi zaslali své návrhy,“ řekl Gorbačov, který stojí také v čele svého nadačního a vědeckého fondu.
Do ČR se Gorbačov podíval ještě několikrát. V listopadu 1999 například převzal společně se šesti dalšími světovými státníky v Praze od prezidenta Václava Havla nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva za zásluhy o svržení komunistické nadvlády v Evropě. Nad příjezdem Gorbačova do Prahy se tehdy vznášel otazník, protože v září téhož roku mu zemřela žena Raisa.
