Svoji novou knihu spisovatel, obchodník s antikvou a s výtvarným uměním i producent děl své manželky, dokumentaristky Heleny Třeštíkové, nepojal coby rozvážnou ságu ověnčenou podrobnostmi. Jeho styl má stručnou a rychlou kadenci, spíš používá výčet, jehož položky zajistí textu dynamiku: „Miloval hudbu, divadlo a Boženku, ale jeho identita stála na novém klobouku, kabátu, obleku a vysvědčení z konzervatoře. (…) V kufříku měl nový oblek a vysvědčení a bylo mu dvacet let.“ – a jako mnozí, byl i Vladimír Třeštík mobilizován a v listopadu 1914 „odveden k 28. pěšímu pluku“.
O knizeMichael Třeštík: Chceš-li rozesmát pánaboha Gasset, Praha 2013, 208 stran, doporučená cena 327 korun.  Obálka knihy Chceš-li rozesmát pánaboha |
Svoji cestu na východ, do Ruska a posléze s československými legiemi zpět do nově vzniklého státního celku, Vladimír T. popisoval v denících a dopisech, které posílal rodině. Právě z nich ji pak jeho syn rekonstruoval. Tyto pasáže jsou v Třeštíkově knize nejliterárnější, neboť zápisky bere v podstatě jako podklad, do něhož vstupuje a k němuž na základě vlastní představivosti či znalostí fabuluje možné varianty situací a dějů: „Ranní nástupy, pořadová cvičení, pochod v pozoru, pochod v pohovu, na rameno zbraň, vpravo zatočit, k zemi, přískoky vpřed, sbalit tornu a pak oběd v jídelně pro mužstvo. Vladimír vzpomínal na talíře s jemným květinovým proužkem, na stříbrné příbory po dědečku doktoru Křížkovi, na přeložený ubrousek pod nožem…“ Autenticky zapsané dojmy dokreslené autorovými jemnými vstupy tvoří souhrn, který je víc než dokumentem.
Michael Třeštík
V následném textu se tento postup vytrácí, neboť Michael Třeštík chtěl především co nejvěrohodněji zachytit životní cesty obou svých rodičů. Pak už víc cituje, ať psané nebo vyprávěné, informace jsou tedy spolehlivější, ale „pevná románová stavba“ avizovaná na obálce to není.
Intenzivní svět první republiky
Kniha je rozdělená do čtyřiceti tří kapitol a ty ještě do tří částí. Jednotlivé oddíly jsou nazvány lapidárně – Začátek, Prostředek a Konec. Nejdříve projdeme patnáct let života Vladimíra Třeštíka prožitých na frontě, v ruském zajetí a legionářskou cestou z Vladivostoku zpět do vlasti, kde v roce 1922 „nastoupil do školy klavírní k profesoru Kurzovi. Žil tedy hudbou a společností. Bydlel stále v Poděbradech, dojížděl do Prahy, cvičil a hrál“.
Příběh otce Vladimíra Třeštíka (1894-1982) se v závěru prvního oddílu setkává a protíná s životaběhem matčiným – Libuše Třeštíkové-Sulanové (1905–2001), středoškolské profesorky češtiny, francouzštiny a němčiny, jejímž studentským kolegou a polemikem byl mimochodem Václav Černý: „Libuše chtěla studovat proto, aby byla soběstačná a nezávislá, aby o svém životě mohla rozhodovat sama … A tak se ze dne na den rozhodla pro filologii.“
Svatbu měli 13. ledna 1929. Pak přišla skvělá prvorepubliková léta: „Vladimír studoval, cvičil, skládal, chodil s Libuší po divadlech, koncertech a do společnosti a hodně se věnoval i Obci legionářů.“
A dál, to už jsme ve střední části, jsou to typické příběhy československé střední vrstvy se zkušeností pokusu o budování demokracie, ale též vyděšených a občas podléhajících totalitě – protektorát, odbojová činnost, strach ze zatčení, náhodné štěstí při setkání s frankofilním vyšetřovatelem při gestapáckém výslechu Libuše Třeštíkové, doba poválečná, otcovy ústupky, přátelství s Miladou Horákovou, Tomanem, Halasem, Seifertem. Přehlídka epochy z pozice někoho, kdo byl velmi blízko dějinně zásadním událostem, kdo prožíval obavy, ba strach, měl štěstí, že ho minuly tragické střety, jež dopadaly všude kolem.
Michael Třeštík
Rodiče Michaela Třeštíka byli angažovaní i společenští a jisté je, že právě skrze takovéto příběhy můžeme poznávat normalitu i vymknutost, stav ducha i doby - řečeno s obálkou knihy – „štěstí i utrpení, piety i lhostejnosti“.
Jako by autora jímala obava...
Kniha se postupně stává záznamem, téměř seznamem událostí. Jako by se autor obával, že nestačí říct úplně všechno, co naplňovalo životy jeho rodičů, čím se dotýkali okolí, na čem budovali, čemu vzdorovali, jaký nechali v tomto světě specifický otisk. V něčem jsou tyto historie podobné - objektivní, svědecké, v něčem zvláštní - niterné, intimní. Pro autora mají jistě hodnotu nejvýraznější, ale můžeme-li je též chvíli sdílet, je to přínosné a dobré.
