Je to míněno samozřejmě s jistou nadsázkou, jak se však chovat k hulvátovi, který do stopy vjede autem a běží-li proti němu ve stopě lyžaři, ani nezastaví. Namítnete-li, že to v civilizované zemi, mezi které se Česká republika (snad) počítá, není něco takového možné, velmi se mýlíte.
V neděli 23. ledna se konal v lyžařském areálu Silbethütte na česko-bavorských hranicích lyžařský maraton s mezinárodní účastí. Během závodu na trať, která vedla na české straně v délce asi dvou kilometrů po neprotažené, v zimě většinou nepoužívané silnici, vjel řidič terénního auta a ohrožoval svou jízdou závodníky.
Možná, že řidič měl oprávnění k jízdě po silnici, na kterou je vjezd povolen pouze dopravní obsluze, možná tam jel za plněním pracovních úkolů (o čemž upřímně pochybuji). Nejspíš si jel zastřílet. To, že se neotočil, když před sebou uviděl strojně upravenou stopu a vjel mezi lyžaře se startovními čísly, svědčí o jeho aroganci, bezohlednosti a možýná i zlém úmyslu.
Někteří lidé, zejména ti, kteří, na rozdíl od ostatních, mohli v minulosti do pohraničních hvozdů téměř bez omezení, by si totiž i dnes nejraději uchovali tento krásný kout přírody sami pro sebe. Neradi vidí, když se jim tam toulají lyžaři či cyklisté a plaší zvěř, kterou považují za svůj majetek. Pro ně je zřejmě dobrý jakýkoli způsob, kterým odradí sportovce a turisty od návštěvy.
Chybou pořadatelů možná bylo, že trať závodu vedli silnici, nelze jim však vytýkat (nebo snad ano?), že předpokládali mezi obyvateli naší země alespoň trochu ohleduplnosti a schopnosti si vážit práce druhých.
Na rozdíl od shora uvedené rady bych velmi rád o řidiče lyžařskou hůlku s gustem přerazil. A vůbec bych jí nelitoval.
