Dobrovolných členů Horské služby na šumavském Zadově ubývá. Mladí lidé se totiž v minulosti o tuto práci zajímali nejenom kvůli zkušenostem, které získali při pomoci zraněným turistům, ale i kvůli úlevám v podobě bezplatného přístupu do lyžařských areálů.
"V současnosti už tyto výhody naši dobrovolní členové nemají, protože zimní střediska patří soukromým majitelům a ti už takové úlevy neposkytují," tvrdí Jan Štoural ze zadovské Horské služby.
Takže kolik záchranářů bude k dispozici na pomoc lyžařům v jihočeské části Šumavy?
Celkem 9 lidí. Dva stálí zaměstnanci, jeden brigádník a pak šest dobrovolných členů, kteří nám pomáhají vždy o víkendech, ve všedních dnech mají své zaměstnání. V minulosti nás ale bylo mnohem více.
Jak velkou část Šumavy vlastně spravujete, kam všude vás mohou lidé zavolat o pomoc?
Patří pod nás celá část jihočeské části Šumavy včetně Kvildy. Přesně tedy od Strážného po Prášily. Zhruba je to asi padesát kilometrů čtverečních, a když to vezmeme od hranice do vnitrozemí, tak je to přibližně patnáctikilometrový pás.
Hlavní náplní členů Horské služby je v zimě záchrana zraněných lyžařů a v létě pomoc cyklistům i pěším turistům. Máte práce dost, nebo málo?
Případů, ke kterým vyjíždíme, jak v létě tak v zimě, rok od roku přibývá. V letním období s rozvojem cykloturistiky zaznamenáváme stále více zranění, ale nejenom při pádu z kola, ale častokrát zasahujeme i při srážce kolařů s pěšími turisty. Musím říci, že řada lidí na horských kolech jezdí jako blázni a neuvědomují si nebezpečný terén. Pak se zraní tak, že musí být převezeni i do nemocnice. V zimě zase na zasněžených kopcích ošetřujeme nejčastěji zlomeniny, poškození vazů, u snowboardistů zase především řezné rány.
Vím, že hledáte i nezvěstné lyžaře. Minulý rok to byla turistka, která po hádce s manželem nasedla na autobus a odjela domů do Prahy. Stávají se takové kuriózní případy často, a nebo jde většinou o zranění a opravdu jste očekávaní zachránci?
Tak tenhle případ byla zrovna taková trochu lumpárna, ale jinak jde celkem o hodně případů pohřešovaných lyžařů. Zvláště často pátráme po lidech, kteří na běžkách vyjedou na tůry po vyznačených závodních trasách a zabloudí.
Jelikož se však příbuzní nezvěstných turistů či lyžařů domnívají, že se zdrželi někde v restauraci, nahlásí jejich zmizení až pozdě večer, kdy je pátrání trochu komplikovanější. Většinou jsme však velmi úspěšní a zbloudilé jedince rychle najdeme, přece jenom už známe terén a máme slušné vybavení. Stalo se však i to, že lyžař, který zabloudil, musel venku přečkat noc.
Tvrdíte ovšem, že největším problémem je pro vás i vaše kolegy bezohlednost lidí.
Pravidelně, když jsou dobré lyžařské podmínky a na Šumavu najede hodně lidí, máme zatarasený vjezd. Všude kolem naší stanice prostě stojí auta nedočkavých a hlavně sobeckých lyžařů. Často kvůli nim nemůžeme vyjet se skútry a nemůžeme pomoci těm, kteří to potřebují. Takoví lidé by si měli uvědomit, že právě oni mohou někdy naši pomoc potřebovat a kvůli jejich autu se jí nedočkají. Svým chováním jsou opravdu životu nebezpeční.
Nestačí takové řidiče upozornit, domluvit se s nimi?
V takovém případě vyslechnu i řadu nadávek. Vidím, jak parkují přímo před vraty, tak vyjdu ven a řeknu, ať si přeparkují, a nedovedete si představit, jakými jmény mě někteří nazývají. Je to nechutné.
Nestěžujete si i na telefonáty lidí, kteří vyzvídají, jaké je na horách počasí i kolik sněhu leží na sjezdovkách, a blokují tak telefonní linku, na kterou někdo může volat o pomoc.
S tím jsme se ale tak trošku smířili, s tím nic neuděláme, i když by těch telefonátů opravdu mohlo být míň. Jsou přece různá informační centra, která takové informace sdělují.
- sobota 2. prosince 2000
