Dobrovolných členů Horské služby na šumavském Zadově ubývá. Mladí lidé se totiž v minulosti o tuto práci zajímali nejenom kvůli zkušenostem, které získali při pomoci zraněným turistům, ale i kvůli úlevám v podobě bezplatného přístupu do lyžařských areálů.
"V současnosti už tyto výhody naši dobrovolní členové nemají, protože zimní střediska patří soukromým majitelům a ti už takové úlevy neposkytují," tvrdí Jan Štoural ze zadovské Horské služby.
Takže kolik záchranářů bude k dispozici na pomoc lyžařům v jihočeské části Šumavy?
Celkem 9 lidí. Dva stálí zaměstnanci, jeden brigádník a pak šest dobrovolných členů, kteří nám pomáhají vždy o víkendech, ve všedních dnech mají své zaměstnání. V minulosti nás ale bylo mnohem více.
Jak velkou část Šumavy vlastně spravujete, kam všude vás mohou lidé zavolat o pomoc?
Patří pod nás celá část jihočeské části Šumavy včetně Kvildy. Přesně tedy od Strážného po Prášily. Zhruba je to asi padesát kilometrů čtverečních, a když to vezmeme od hranice do vnitrozemí, tak je to přibližně patnáctikilometrový pás.
Hlavní náplní členů Horské služby je v zimě záchrana zraněných lyžařů a v létě pomoc cyklistům i pěším turistům. Máte práce dost, nebo málo?
Případů, ke kterým vyjíždíme, jak v létě tak v zimě, rok od roku přibývá. V letním období s rozvojem cykloturistiky zaznamenáváme stále více zranění, ale nejenom při pádu z kola, ale častokrát zasahujeme i při srážce kolařů s pěšími turisty. Musím říci, že řada lidí na horských kolech jezdí jako blázni a neuvědomují si nebezpečný terén. Pak se zraní tak, že musí být převezeni i do nemocnice. V zimě zase na zasněžených kopcích ošetřujeme nejčastěji zlomeniny, poškození vazů, u snowboardistů zase především řezné rány.
Vím, že hledáte i nezvěstné lyžaře. Minulý rok to byla turistka, která po hádce s manželem nasedla na autobus a odjela domů do Prahy. Stávají se takové kuriózní případy často, a nebo jde většinou o zranění a opravdu jste očekávaní zachránci?
Tak tenhle případ byla zrovna taková trochu lumpárna, ale jinak jde celkem o hodně případů pohřešovaných lyžařů. Zvláště často pátráme po lidech, kteří na běžkách vyjedou na tůry po vyznačených závodních trasách a zabloudí.
Jelikož se však příbuzní nezvěstných turistů či lyžařů domnívají, že se zdrželi někde v restauraci, nahlásí jejich zmizení až pozdě večer, kdy je pátrání trochu komplikovanější. Většinou jsme však velmi úspěšní a zbloudilé jedince rychle najdeme, přece jenom už známe terén a máme slušné vybavení. Stalo se však i to, že lyžař, který zabloudil, musel venku přečkat noc.
Tvrdíte ovšem, že největším problémem je pro vás i vaše kolegy bezohlednost lidí.
Pravidelně, když jsou dobré lyžařské podmínky a na Šumavu najede hodně lidí, máme zatarasený vjezd. Všude kolem naší stanice prostě stojí auta nedočkavých a hlavně sobeckých lyžařů. Často kvůli nim nemůžeme vyjet se skútry a nemůžeme pomoci těm, kteří to potřebují. Takoví lidé by si měli uvědomit, že právě oni mohou někdy naši pomoc potřebovat a kvůli jejich autu se jí nedočkají. Svým chováním jsou opravdu životu nebezpeční.
Nestačí takové řidiče upozornit, domluvit se s nimi?
V takovém případě vyslechnu i řadu nadávek. Vidím, jak parkují přímo před vraty, tak vyjdu ven a řeknu, ať si přeparkují, a nedovedete si představit, jakými jmény mě někteří nazývají. Je to nechutné.
Nestěžujete si i na telefonáty lidí, kteří vyzvídají, jaké je na horách počasí i kolik sněhu leží na sjezdovkách, a blokují tak telefonní linku, na kterou někdo může volat o pomoc.
S tím jsme se ale tak trošku smířili, s tím nic neuděláme, i když by těch telefonátů opravdu mohlo být míň. Jsou přece různá informační centra, která takové informace sdělují.
"V současnosti už tyto výhody naši dobrovolní členové nemají, protože zimní střediska patří soukromým majitelům a ti už takové úlevy neposkytují," tvrdí Jan Štoural ze zadovské Horské služby.
Takže kolik záchranářů bude k dispozici na pomoc lyžařům v jihočeské části Šumavy?
Celkem 9 lidí. Dva stálí zaměstnanci, jeden brigádník a pak šest dobrovolných členů, kteří nám pomáhají vždy o víkendech, ve všedních dnech mají své zaměstnání. V minulosti nás ale bylo mnohem více.
Jak velkou část Šumavy vlastně spravujete, kam všude vás mohou lidé zavolat o pomoc?
Patří pod nás celá část jihočeské části Šumavy včetně Kvildy. Přesně tedy od Strážného po Prášily. Zhruba je to asi padesát kilometrů čtverečních, a když to vezmeme od hranice do vnitrozemí, tak je to přibližně patnáctikilometrový pás.
Hlavní náplní členů Horské služby je v zimě záchrana zraněných lyžařů a v létě pomoc cyklistům i pěším turistům. Máte práce dost, nebo málo?
Případů, ke kterým vyjíždíme, jak v létě tak v zimě, rok od roku přibývá. V letním období s rozvojem cykloturistiky zaznamenáváme stále více zranění, ale nejenom při pádu z kola, ale častokrát zasahujeme i při srážce kolařů s pěšími turisty. Musím říci, že řada lidí na horských kolech jezdí jako blázni a neuvědomují si nebezpečný terén. Pak se zraní tak, že musí být převezeni i do nemocnice. V zimě zase na zasněžených kopcích ošetřujeme nejčastěji zlomeniny, poškození vazů, u snowboardistů zase především řezné rány.
Vím, že hledáte i nezvěstné lyžaře. Minulý rok to byla turistka, která po hádce s manželem nasedla na autobus a odjela domů do Prahy. Stávají se takové kuriózní případy často, a nebo jde většinou o zranění a opravdu jste očekávaní zachránci?
Tak tenhle případ byla zrovna taková trochu lumpárna, ale jinak jde celkem o hodně případů pohřešovaných lyžařů. Zvláště často pátráme po lidech, kteří na běžkách vyjedou na tůry po vyznačených závodních trasách a zabloudí.
Jelikož se však příbuzní nezvěstných turistů či lyžařů domnívají, že se zdrželi někde v restauraci, nahlásí jejich zmizení až pozdě večer, kdy je pátrání trochu komplikovanější. Většinou jsme však velmi úspěšní a zbloudilé jedince rychle najdeme, přece jenom už známe terén a máme slušné vybavení. Stalo se však i to, že lyžař, který zabloudil, musel venku přečkat noc.
Tvrdíte ovšem, že největším problémem je pro vás i vaše kolegy bezohlednost lidí.
Pravidelně, když jsou dobré lyžařské podmínky a na Šumavu najede hodně lidí, máme zatarasený vjezd. Všude kolem naší stanice prostě stojí auta nedočkavých a hlavně sobeckých lyžařů. Často kvůli nim nemůžeme vyjet se skútry a nemůžeme pomoci těm, kteří to potřebují. Takoví lidé by si měli uvědomit, že právě oni mohou někdy naši pomoc potřebovat a kvůli jejich autu se jí nedočkají. Svým chováním jsou opravdu životu nebezpeční.
Nestačí takové řidiče upozornit, domluvit se s nimi?
V takovém případě vyslechnu i řadu nadávek. Vidím, jak parkují přímo před vraty, tak vyjdu ven a řeknu, ať si přeparkují, a nedovedete si představit, jakými jmény mě někteří nazývají. Je to nechutné.
Nestěžujete si i na telefonáty lidí, kteří vyzvídají, jaké je na horách počasí i kolik sněhu leží na sjezdovkách, a blokují tak telefonní linku, na kterou někdo může volat o pomoc.
S tím jsme se ale tak trošku smířili, s tím nic neuděláme, i když by těch telefonátů opravdu mohlo být míň. Jsou přece různá informační centra, která takové informace sdělují.
