Stejně tak ani ne osmnáctiletý Jarda Kolečář obsluhuje hosty a vypomáhá jednou týdně se vším, co je potřeba, v prodejně McDonald's na Horním náměstí, ačkoliv neumí počítat a sotva někdy dostane občanský průkaz.
Jak je to možné? "Umožnila to metoda Podporovaného zaměstnávání a konkrétně program Tranzit," říká Hana Fišerová z olomouckého občanského sdružení Spolu.
Program Tranzit běží v šesti městech republiky a na Moravě jen v Olomouci. "Díky němu se mohou mentálně postižené děti z pomocných škol, které se jinak moc často nemají šanci vymanit z okruhu známých lidí - škola - rodina - ústav nebo stacionář, setkávat s ostatními lidmi, pracovat a být užiteční," vysvětluje Hana Fišerová.
"Hrozně moc jim to zvedá sebevědomí," říká psycholožka Kateřina Lamačová ze Speciálních škol Olomouc. Právě odtud dochází už víc než čtvrt roku jednou týdně několik dětí z posledních ročníků pomocné školy na praxi do podniků, kde se nebálo vedení přistoupit na nezvyklou věc. Nejdřív pod dohledem asistenta a později někteří i samostatně, dělají děti nenáročné práce, které zvládnou.
Například každou středu od devíti do dvanácti doplňuje zásoby v regálech supermarketu Radim. Osmnáctiletý Jarda Kolečář zase ve stejnou dobu obsluhuje hosty v prodejně McDonald's na Horním náměstí. Jirka a Martin třídí přepravky v pekárně Hanka a Lucka ukládá čisté prádlo do vaků v soukromé prádelně V+W.
PO ŠKOLE ZAMĚSTNÁNÍ?
"Když jsou děti šikovné a osvědčí se, může bezplatná praxe po škole přerůst v placené zaměstnání. Pokud má podnik zájem. Nám se takto podařilo zaměstnat už tři lidi a další šikovný kluk, Honza Dučák, by měl podepsat smlouvu na půl úvazku příští týden," říká Hana Fišerová. Ve firmě na mytí aut bude mít na starosti ruční mytí, což ho strašně baví.
"Včera přijely dva mercedesy a taky Opel Astra. Někteří zákazníci chtějí jen mytí zvenku a někdo i interiér. To jsem dělal právě teď. Nejdřív se musí vyklepat popelník a pak vyčistit palubní deska," popisuje svou práci Honza a oči mu září nadšením.
SETKÁNÍ DVOU SVĚTŮ
Jak reagují lidé na nezvyklé setkání s mentálně postiženými v běžném zaměstnání? "Je pravda, že se nám podařilo zaměstnat čtyři a v budoucnu možná pět lidí, ale museli jsme oslovit asi šedesát nebo osmdesát firem. Je to úspěch, nebo není?" zamýšlí se Hana Fišerová.
"Je zvláštní, že větší pochopení pro věc mají lidé, kteří s mentálně postiženými mají už své zkušenosti. Kdo měl například v rodině podobně postiženého člověka, nebojí se a přijme nám někoho na praxi nebo ho zaměstná," říká další členka sdružení Spolu Edita Lukášová.
LIDÉ NIC NEPOZNAJÍ
"Prosím vás," klepe Radimu Smékalovi na rameno elegantně oblečený muž s nákupním vozíkem, "ta akce Super Samson už skončila?" ukazuje k bedýnkám s pivem.
Radim na okamžik strne a neodpovídá. Dál kouká na krabice džusů před sebou a přemýšlí. To je přesně chvíle pro asistenta. "Myslím, že ano. Žádné tabule tu už nejsou, takže je po slevách," odpovídá místo Radima jeho asistent Tomáš Mečkovský.
Pán se však nechce smířit s tím, že Radim na jeho otázku nereagoval, a ukáže na něj: "Váš kolega to neví?" - "Nezlobte se, děje se tu tolik akcí, že nikdo z nás neví všechno," odrazí naježenou otázku s úsměvem asistent.
To je jeho úkol - přibližovat oba světy a pomáhat postiženým lidem, aby uloženou práci dokázali sami zvládnout. "Tady v Ternu jsme neměli nejmenší problémy. Všichni lidé z provozu jsou od začátku milí a nedívají se na Radima skrz prsty. Myslím, že je to díky tomu, že vedení všem dobře vysvětlilo, co bude mít za úkol a proč tu je," říká Radimův asistent.
Návštěvníci supermarketu ani lidé u McDonald's na klucích ale nemají šanci poznat, že jsou těžce postižení. Jardovi "mekáčovský"stejnokroj s čepičkou sluší a se zákazníky, o které se stará, stejně jako o odklízení odpadků, zametání před vchodem nebo skládání táců, normálně mluví. "To mě taky nejvíc baví," říká Jarda. "Snad jen při delší konverzaci by lidé poznali, že například nemá tak velkou slovní zásobu," doplňuje Hana Fišerová.
PROGRAM NENÍ PRO VŠECHNY
I když se odborníci shodují, že metoda Podporovaného zaměstnávání pomáhá jak psychice mentálně postižených, tak ostatním lidem v bourání bariér, není určena pro každého.
"Ne všichni mentálně postižení mohou takto pracovat. Vždycky jde o to najít konkrétní práci nebo praxi pro konkrétního člověka a pečlivě zvažovat, zda někdo nemá takové psychické onemocnění, že by to nezvládl," vysvětluje psycholožka Speciálních škol Olomouc Kateřina Lamačová a dodává: "Ty ostatní, kteří pracovat mohou, to ale neskutečně obohacuje. Dostávají se do jiného prostředí, navazují nové vztahy, a ještě si připadají užiteční."
Podle Kateřiny Lamačové se už za posledních deset let v České republice daří začlenit postižené děti mezi zdravé, ale s dospělými je potíž. "Ty jsou odkázáni po odchodu ze školy buď na rodinu, nebo spíš na nějaký ústav. Práce je jednou z mála možností, jak zrušit jejich izolaci. K té bohužel přispívá i náš systém sociálních dávek," říká psycholožka a naráží tak na častý problém, s nímž se sdružení Spolu setkává.
Rodiče mnoha dětí, které končí pomocnou školu, mají při rozhodování, co dál s dětmi, jasno - půjde do ústavu nebo do stacionáře. "Když jim pak někdo nabídne možnost, že dítě je šikovné a mohlo by pracovat, rodiče to v obavě, aby nepřišli o sociální dávky, nedovolí," posteskla si Kateřina Lamačová.
CO DÁL?
Po roce ministerstvo práce a sociálních věcí, pod jehož záštitou program běží, vyhodnotí zkušenosti, zájem o program a jeho finanční náročnost. "Teprve pak se ukáže, jestli program Podporovaného zaměstnávání bude pokračovat. Doposud jej totiž z pětačtyřiceti procent finančně dotuje Evropská unie z fondu Palmif. Pak by náklady musel převzít stát," vysvětluje Hana Fišerová.
