Vietnamský syndrom byl reakcí Američanů na příliš vysokou cenu, již jejich země zaplatila za válku, vedenou ve vzdáleném koutě světa, jejíž účel nechápali. To však není případ nynějšího konfliktu. Nabízím paralelu: Za druhé světové války ve Spojených státech dlouho převažovalo mínění, že by se Amerika do evropských problémů neměla míchat. A Japonské vedení se dopustilo osudové chyby, když tyto postoje považovalo za slabost a změkčilost Američanů, zpovykaných vysokou životní úrovní. Japonci doufali, že způsobí-li Američanům v co nejkratší době co největší ztráty, smete hněv veřejnosti vládu, která tehdy bránila Japonsku v jeho mocenské expanzi. Jsem přesvědčen, že stejnou chybu udělali i ti, kdo zosnovali zločinný útok, jehož jsme byli svědky 11. září. Tentokrát totiž, stejně jako v prosinci roku 1941, Američané usoudili, že jejich země byla napadena nepřítelem, musí se tedy bránit a to všemi dostupnými prostředky. Tuto válku již občané Spojených států nebudou chápat jako nějaký odlehlý konflikt, který se jich v podstatě netýká. Právě naopak, budou trvat na tom, aby jejich vláda tuhle válku vyhrála za každou cenu. To znamená, že strach z hněvu veřejnosti musí mít prezident Bush jen tehdy, budou-li američtí vojáci umírat zbytečně, v akcích, které nepřinesou žádoucí výsledek. Z nedávných prohlášení některých amerických představitelů už lze získat předběžnou představu o tom, jak by měla být tato válka vedena: Žádné masívní nasazení vojsk a techniky, protože nepřítel se také "nešikuje" na bojišti. Mělo by se jednat o zásahy menších, mobilních uskupení speciálních jednotek typu americké Delta Force nebo britské SAS. Tyto jednotky pak budou nasazeny - po předchozím důkladném vyhodnocení situace analytiky tajných služeb - proti přesně stanoveným cílům. Nejspíš proti výcvikovým střediskům a jiným základnám teroristických skupin a možná také proti vojenským zařízením států, které terorismus aktivně podporují. Samozřejmě, kdykoliv někde na světě došlo k válce, asi ještě nikdy se to neobešlo bez obětí na životech mezi civilisty. Lze, bohužel, počítat s tím, že k nim dojde i tentokrát, jakkoliv to určitě nebude cílem plánovačů bojových operací. Na druhou stranu však můžeme s jistotou předpokládat, že nedojde k masovým útokům na civilní cíle a už vůbec ne k bezhlavému bombardování.
S neúčinným "přehazováním písku," jak nedávno list New York Times nazval politiku raket a pum, je protentokrát konec. Teroristi tahali tygra za fousy tak dlouho, až se tygr probudil. Měli by vzít nohy na ramena, ale na to už je nejspíš pozdě.
- pondělí 17. září 2001
