Proto je správné, bude-li hlasování odloženo. Situace je paradoxní.
Špidla svých sto jedna hlasů má i nemá. Pánové Svoboda a Vlček leží v nemocnici a nemohou se zatím zúčastnit zasedání sněmovny.
Zavilý kritik kabinetu řekne: Špidla si za to může sám. Neměl spojovat svou reformu veřejných financí se zákony, které po nás požaduje Evropská unie. Neměl balík předkládat ve spěchu a na poslední chvíli, tak aby to vypadalo, že opozici vydírá: Když můj zákon neschválíte, jak bude republika vypadat v cizině?
Možný je i jiný pohled. Premiér si pozici připravil dobře, má podporu celé vládní koalice, a to podle pravidel stačí. Do jeho záměrů se však vložil osud. Pan Vlček je nemocný dlouhou dobu (za něj by zaskočil Petr Kott vyloučený z ODS), jenže nešťastná nehoda Cyrila Svobody udělala z hlasování drama.
Když se při fotbalovém utkání náhle zraní protihráč, férové mužstvo neváhá ani vteřinu, přeruší akci a zakopne míč do zámezí, i když se mu naskýtá příležitost. Naše opozice však podobnou šanci nemá. Prezidentovo veto musí přehlasovat nadpoloviční většina všech poslanců.
Tedy právě sto jedna ruka. Nestačí odejít. Někdo by musel hlasovat v rozporu s přesvědčením a svědomím. Těžko to po někom chtít. Ale sklízet vítězství díky úrazu a těžké nemoci? To je moc i na obhájce Maradonovy ruky, kterou rozhodl nejdůležitější zápas na mistrovství světa ve fotbale.
Odklad hlasování je tedy přiměřené řešení. I když ne zásadní. Co když lékaři nepovolí ministru Svobodovi, aby hlasoval, ani za dva dny? Co když ani za týden? Co když onemocní jiní? Opozice by zase stála před dilematem: vyhrát díky nemoci, nebo zvednout ruku proti přesvědčení. A to ještě prezident, který to zavařil, cestuje po Číně.
