"Je to taková symbolická satisfakce," říká žena, které se dodnes při vzpomínce na otce roztřese hlas a zvlhnou oči. "Když je někdo loajálním občanem nějaké země, a to můj otec byl, ta země by ho měla chránit," dodává v narážce na to, že Československo po válce svým odvlečeným spoluobčanům nijak nepomohlo.
Nedzvedská nebude sama. Odškodněni budou další stovky lidí, jejichž otcové zmizeli někde v Sovětském svazu. Pro tehdejší sovětský režim to byli zrádci, kteří museli být potrestáni. Bez soudních procesů jim byly udělovány tresty smrti, anebo byli dlouhé roky v pracovních táborech.
Otec Eleny Nedzvedské, Eugen Tomanov, utekl před bolševickou revolucí v roce 1920, vystudoval stavařinu na vysoké škole v Praze a v roce 1931 se stal československým občanem. Před válkou se v Praze podílel například na stavbě paláce Broadway nebo známého obchodního domu Bílá labuť.
Bolševici na něj ovšem nezapomněli. V době, kdy celá Praha zasypávala Rudou armádu šeříky, zazvonili u Tomanových dva Rusové. Byl to poslední den, kdy ho manželka a dcera viděly.
"Přišli 14. května. Jednoho jsem znala, byl to Rus a studoval v Příbrami. Ten druhý, takový vojáček, ho oslovoval soudruhu majore. Říkali, že otce potřebují na opravu zničeného mostu, že se za týden za dva vrátí," vzpomíná Nedzvedská, které tehdy bylo osmnáct let.
Nikomu to nepřipadalo divné, vždyť za války si ho odvezli Němci, aby jim opravoval rozbombardované domy - a vrátil se. Tentokrát však zmizel nadobro.
To je vše, co o svém otci Elena Nedzvedská ví. Kde zbytek života žil, jak se mu vedlo, kde zemřel a kde je pochován, zůstane už patrně navždy tajemstvím. Přestože po otcově zmizení chodily s matkou snad denně na ministerstvo zahraničí, české úřady jim nepomohly. A před několika lety jí ruské velvyslanectví oznámilo, že o otci neexistují žádné údaje.
"Prostě zmizel," říká Nedzvedská. Její rodinu postihla ještě jedna rána: v Sovětském svazu zmizel i její strýc, pro kterého si přišli o den dřív než pro otce. Dokonce i muž, kterého si Nedzvedská později vzala za manžela, byl na nedobrovolné cestě do Sovětského svazu a jen zázrakem se ho jeho přátelům podařilo dostat z Polska zpět do Prahy.
To, že je otec někde v Sovětském svazu, se s matkou dozvěděly z motáku, který jim pokoutně poslal. Přišly celkem čtyři, ale nikdy se z nich nedozvěděly, jak se mu daří, co dělá a jak s ním zacházejí.
"Určitě se o nás bál a snažil se nás od všeho chránit. Napsal nám třeba, že vyhrál nějakou stavařskou soutěž, takže si bude moci koupit ovoce. Jednou nám napsal, jak moc by si přál být s námi."
V roce 1955 dostala rodina zprávu od Červeného kříže, že její otec v červnu 1953 zemřel. "Nemohli jsme mu v poslední chvilce ani podat vodu," vzpomíná paní Nedzvedská.
