Znásilnění i kastrace. Keňané vzpomínají na „péči“ britských kolonizátorů

Obyvatelstvo Keni si v 50. letech prošlo drastickým mučením z rukou britské koloniální správy. Přeživší nyní popsali zvěrstva z detenčních táborů, jejich výpovědi přinesl web al-Džazíra. Londýn před třemi lety pochybení přiznal a oběti mučení odškodnil.

Autobus několik kilometrů od Nairobi vezl na sklonku roku 1952 pasažéry domů oslavit Vánoce. Mezi cestujícími byla tehdy i 25letá Naomi Nziula Kimweliová s manželem. Toho dne však nikdo z cestujících svátky s blízkými neoslavil.

Rebelie Mau Mau

Britští správci měli na počátku 50. let nadvládu nad dnešní Keňou, avšak vztahy s domorodými Kikůji byly na bodu mrazu. Z napjaté atmosféry se zrodilo hnutí Keňské armády půdy a svobody (KLFA), které do historie vešlo pod britskou přezdívkou Mau Mau.

Většina stoupenců Mau Mau byla z kmene Kikůjů, kterých bylo v tehdy šestimilionovém národu 1,4 milionu. Hnutí se bouřilo proti koloniální nadvládě a bojovalo za navrácení odebrané půdy.

Cestu autobusu zatarasili u města Athi River kus od předměstí Nairobi britští vojáci a všechny donutili vystoupit. Muže oddělili od žen s dětmi a celou skupinu odvlekli do detenčního tábora, kde ji měli vyslýchat a mučit.

„Zakryli mi oči a já mohla jen slyšet, jak moje děti křičí a volají 'mami, mami'. Už jsem je pak nikdy neviděla. Když mi vrazili do vaginy lahev, omdlela jsem,“ popsala dnes 89letá žena události toho dne webu al-Džazíra.

Byl prosinec 1952 a britští kolonizátoři byli tehdy na počátku boje s domorodým kmenem Kikůjů, kteří začali povstání Mau Mau. Boje, ve kterých se obě strany postupně dopustily válečných excesů, si vyžádaly desetitisíce lidských životů. Jednou z věcí, která se ohledně povstání hodně skloňovala, byly rituální přísahy kmene, které Britové líčili jako největší zvrácenost.

Krvavé rituály, které nikdo nesměl odmítnout

Mezi vojáky se mluvilo o rituálech zahrnujících pití menstruační krve, masturbaci na veřejnosti nebo ochutnání lidského masa. Domorodci byli k přijetí přísahy často donucení. „Přísaha, jejíž nedodržení podle opakované mantry znamenalo smrt, zajišťovala rebelům nové informační kanály i možný zdroj zásob,“ píše ve své bakalářské práci Britská koloniální správa v Keni a povstání Mau Mau Barbora Tauchmanová z Karlovy univerzity.

Když britští vojáci přepadli v Athi River autobus, ve kterém seděla Naomi s dětmi, byla otázka na přísahy jednou z prvních věcí, co slyšela. „Ptali se nás, kolik přísah jsme složili. Řekla jsem 'ne' na cokoliv o skládání přísah,“ vzpomněla Naomi.

Stejnou otázku slyšel i její manžel. Vojáci totiž byli přesvědčeni, že Kimweli je Mau Mau, tak ho povalili na zem a šlapali na něj. „Potom mě donutili lehnout si na záda a vykastrovali mě. Použili kleště a já cítil velice bolestivé škubnutí varlat,“ popsal 91letý muž hrůzy z detenčního tábora.

Jeho žena na následky svých zranění potratila. „Když mě odvezli do nemocnice, odstranili lahev, kterou jsem měla ve vagině, i plod, který na následky zranění zemřel. Léčili mě tři měsíce. Od té doby kvůli zranění špatně chodím. Cítím se uvnitř zničená,“ dodala Naomi, která se po mučení v detenčním táboře probrala až v nemocnici v Nairobi.

Zachránil ji její synovec, který měl starost, když nedorazili domů, a šel jim naproti. U autobusu mu řekli, co se stalo a kam jet. V detenčním táboře pak našel Naomi v bezvědomí a podařilo se mu vyjednat, aby ji mohl odvézt do nemocnice. Výhodu měl v tom, že byl sám voják a zodpovídal se stejné vládě jako oni. „Když jsem se probudila, řekli mi, že tam byly čtyři ženy, dvě zemřely a jedna je naživu,“ popsala stará Keňanka, které se při vzpomínce na zažitou bolest zrcadlí ve tváři vztek.

Před třemi lety se dostalo obětem detenčních táborů určitého zadostiučinění. Londýn poprvé přiznal, že koloniální správa se dopouštěla mučení. Mezi 5 228 obětí krutého zacházení rozdělil 19,9 milionu liber. Na každou z nich tak připadla suma 3 806 liber, což je v přepočtu téměř 556 tisíc keňských šilinků (cca 134 tisíc Kč). Průměrný roční příjem přitom v Keni činí asi 70 tisíc šilinků (více o soudu za odškodnění čtěte zde).

Případ spustil lavinu žalob a loni se ozvalo dalších 41 tisíc Keňanů, kteří po Británii žádají odškodnění, uvedl to web The Guardian. Podle bývalého ministra zahraničí Williama Hagua však minulé vyrovnání bylo „poslední a v plné výši.“

I Keňané nesou svůj podíl viny

Tábory „bezpečí“

Britové se během povstání snažili získat přehled nad situací a sváželi místní do takzvaných „chráněných vesnic“ obehnaných ostnatým drátem a hlídaných strážemi.

„Ve vesnicích byly povinné veřejné práce a rychle se v nich zhoršovala zdravotní situace obyvatel, kterou představovala především vysoká dětská úmrtnost. Mnoho Kikujů si navíc na život v uzavřených vesnicích s domy nahromaděnými na sebe těžce zvykalo, protože tradiční keňská obydlí takto koncentrována nebyla,“ uvedla ve své práci Barbora Tauchmanová.

V táborech skončilo během povstání až milion lidí, mezi nimi například i dědeček amerického prezidenta Baracka Obamy.

Zvěrstva však páchaly obě strany. Je zaznamenán masakr vesnice Lari v oblasti Kiambu, ve které žila početná skupina Keňanů loajálních britské koruně.

Hnutí Mau Mau zde brutálně zavraždilo až sto lidí, z čehož většina byly ženy. „Mau Mau na vesnici zaútočilo v pěti či šesti skupinách vyzbrojených kopími, noži, sekyrami a tradičními mačetami. Rebelové pomocí provazů znemožnili otevření dveří od jednotlivých chýší a poté je zapálili. Pokud se spícím lidem podařilo vylézt z domů, byli zabiti čekajícími skupinami Mau Mau,“ uvádí Tauchmanová.

Ačkoliv šlo Mau Mau původně jen o půdu a nepřítelem byli Britové, postupně pro ně nebyl rozdíl mezi zahraničním kolonizátorem a loajalisty, kteří Brity hájili. Povstání se tak přeměnilo na občanskou válku uvnitř státu.

Když v roce 1956 zadrželi Britové nechvalně proslulého vůdce hnutí Dedana Kimathiho, rebelie byla fakticky u konce. Trvalo však další čtyři roky než skončil mimořádný stav a další tři než Keňa vyhlásila nezávislost na Británii.

V roce 1964 se jejím prvním prezidentem stal Jomo Kenyatta, účastník povstání Mau Mau.