Od narození podkrkonošského rodáka Josefa Kocourka uplynulo loni v lednu sto let, což si znalci jeho díla připomněli v literárních časopisech (Host, Souvislosti, Tvar). Vyšla znovu – po více než sedmdesáti letech – Kocourkova próza Srdce a nedávno Deníky z let 1927–1932, které jejich editor Michal Jareš neváhá otevřeností výpovědi přirovnat k deníkům K. H. Máchy či Jiřího Ortena.
O knizeJosef Kocourek: Marto Marto Marto... Deníky 1927–1932 Edičně připravil Michal Jareš, fotografie archiv Vlastivědného muzea v Šumperku. Vydal Dauphin Daniela Podhradského, Praha–Podlesí 2009, 544 stran, náklad 600 kusů, doporučená cena 548 korun. |
Obálka knihy Josefa Kocourka Marto Marto Marto
Kým byl a mohl být
Právě Extáze, tento kolážovitý, fragmentálně románový soubor plný prudkých obrazů erotiky a utrpení – byť výrazně seškrtaný a upravený Miloslavem Jirdou – spustil cosi jako kocourkovské "vyznavačství".
Co z knihy Extáze rezonovalo v sedmdesátých letech, kdy se Kocourkovy spisy údajně draze sháněly po antikvariátech? Pro tehdejší mladou generaci pravděpodobně i možnost uniknout z tuhých límců svazáckých košil do obrazů extatických barev (ostatně Kocourek byl i malíř s oční vadou), do světa sexuální smyslnosti, blouznivého opilství a zvráceně dekadentní čistoty hledačství, do vědomí konečnosti a mlhavé nesmrtelnosti, do očekávaného, a přesto provokujícího spojení milostného patosu s cynismem. Kocourkovo nesnadno zařaditelné dílo má nejblíže k vypjatému expresionismu a vizionářsky smyslným surreálním vizím.
Přebal knihy Josefa Kocourka Srdce (nakladatelství DUHA Press, 2008)
Kvůli předčasné smrti se lze logicky o dalším směřování talentovaného literáta jen domýšlet. Psal by později – obdobně jako Hugo Sonnenschein politicko-erotické – agitační verše? Byl by básnivým trockistou? Nebo čím dál věcnějším a cyničtějším dramatikem reflektujícím sociální realitu první republiky a okupace? Přidal by se ke Skupině 42, jejíž kořeny se také utvářely v Podkrkonoší? Byl by snad později zapáleným stalinistou či vizionářským katolíkem?
Potácející se existence
Ale od domněnek k faktům. V Dauphinu vydané deníky tvoří ke zmiňované Extázi zajímavý pandán. Jde totiž o vůbec první kompletní necenzurované vydání Kocourkových textů. Tedy i těch, z nichž Miloslav Jirda sestavil Extázi – tehdy s pozměněnými jmény a stylizovanou, románovou strukturou (nadto Kocourka skryl pod jeho alter ego, pod prokletého poetu Matyáše Koukola). Aby bylo jasno: nynější svazek přináší úplné znění dochovaných deníků; problém je, že z celkových patnácti číslovaných sešitů je jich šest nezvěstných, přičemž v Extázi z roku 1971 čerpal editor Jirda právě i z těchto dnes už ztracených sešitů. Takže i těch nynějších více než pět stovek hustě potištěných stran zůstává bohužel jen fragmentem Kocourkova sešitového zapisování.
Spisovatel, výtvarník a bohém Josef Kocourek (1909-1933); nedatovaný snímek
Na jednotlivých záznamech studenta, poté zadluženého učitele, bohéma a Bohem nadaného literáta je patrný oblouk dozrávání nevšedního talentu muže, který vedle ničivé sebedestrukce a smrtelně rouhačských milostných her tvoří posedle jeden text za druhým, a přitom studuje, kreslí a učí a ještě k tomu v Šilperku roku 1930 organizuje založení literárního časopisu Šíp. Rozklížen několika milostnými krachy se zde nešťastně zamilovává do rozvedené paní a potácí se mezi opilostí, láskou a zoufalstvím. Deník lze vlastně vnímat i jako stylizovaný skicář autorovy reality. Z faktografického hlediska jsou zajímavé kupříkladu Kocourkovy zmínky o Vladimíru Zorzutovi, jugoslávském autorovi, který Kocourka – uhranut jeho prózami – nadšeně překládá a objevuje slovinskému publiku. Sama korespondence mezi Kocourkem a Zorzutem by stála za hlubší studii či přímo předlohu filmového scénáře.
Objevné jsou z dnešního pohledu v denících rovněž obsažené, dosud nepublikované básnické texty Josefa Kocourka. Básně nikterak formálně výbojné, leč metaforami neotřelé – a psané zřetelně v linii wolkerovsky milostné a gellnerovsky ironizující lyriky.
Spisovatel, výtvarník a bohém Josef Kocourek (1909-1933); nedatovaný snímek
Proč nehanět učitele Jirdu
Co editor Miloslav Jirda v Extázi vynechával, to je Kocourkův akcent na sociální nedostatečnost, na věčnou zadluženost. A pak také důraz na zatrolenou osobnostní zmatenost. Ano, nemá smysl zastírat, že podle některých záznamů Josefa Kocourka je zřejmé, že se mladý talentovaný autor – stižený navíc vlekoucí se oční chorobou – nacházel v takzvané hraniční poruše osobnosti.
Kocourkovi byly blízké i černý humor a ironie, což opět překvapivě zřetelněji vyzní v Jirdou cenzurované Extázi, která postrádá onen permanentní tón sebelítosti a je i výrazněji pointovaná. Zkrátka, přiznejme si to s rozpaky a snad ne cynickou věcností: necenzurované Kocourkovy deníky jsou místy k nečtení, jména dívek a žen, všech těch bestií s rozkvetlým pohlavím a věčnou lží na rtech, se při nejlepší vůli a pozornosti postupně pletou a mizí v mlze patosu nechtěné komiky.
Pouze jméno Marta zůstává zřetelné, což je ovšem dáno tím, že je s malými přestávkami Kocourkem v Deníku zapsáno nejméně tisíckrát za sebou (a to bez možnosti laciného triku CTRL-V). Deníky se také postupně významově i výrazově zhušťují, to jak ubývá Kocourkových milostných eskapád a přibývá chorob. (Josef Kocourek zemřel 31. března 1933 na tuberkulózu). Závěrečný deníkový záznam – vlastní epitaf otištěný v Lidových novinách 22. června 1932 – je také jistou odměnou i důvodem, proč se masou horoucích autorových slovních průtrží pokorně prokousat.
Spisovatel, výtvarník a bohém Josef Kocourek (1909-1933); nedatovaný snímek
Chtělo to více informací
Vraťme se obloukem k úvodu recenze. Pokud bylo smyslem vydání nahlédnout do intimní kuchyně Josefa Kocourka, pak se účel neminul s výsledkem. Ale asi podstatnější je, že svazek Marto Marto Marto... posmrtně ospravedlňuje editorské zásahy Kocourkova vyznavače Miloslava Jirdy. Ten totiž zdědil Kocourkovu písemnou pozůstalost a přítelovy prózy záměrně komponoval jako strhující příběhy, navíc se v původních textech nezdráhal škrtat a přepisovat tam, kde mu něčeho připadalo příliš. A o tom, nakolik těmito zásahy změnil autenticitu vyznění, se dodnes přou pravověrní Kocourkovi vyznavači s obdobnou vášní, s jakou psal tento kultovní podkrkonošský svéráz rozskřípaným školním brkem obsesivně jméno "Marta".
Škoda, že editor Jareš nepřizval ke spolupráci či doslovu Víta Ondráčka či Jaromíra Typtla – dva nejpovolanější "kocourkology". Pro nepoučené čtenáře je totiž bez zasvěceného doslovu takto předložený svazek spíše obsáhlou kuriozitou, doprovodným skicářem autora. Ale doufejme, že i jistou návnadou pídit se po dalších "hodnověrných" Kocourkových knihách.
