ZE SERIÁLU
Důležité figury na válečné šachovnici
Rozporuplnější vojevůdce v porážce hitlerovského Německa snad neexistuje. Ze sezonního dřevaře se vypracoval na vítězného maršála Sovětského svazu, aniž v druhé světové válce jedinkrát vystřelil z pušky.
Koněv byl mezi sovětskými maršály kuriózní i tím, že neprožil ani jediný den ve frontových zákopech první světové války. I v občanské válce, jež následovala, se věnoval kariéře politruka a zejména čistkám v Rudé armádě.
Historik Jiří Fidler v jednom z mála životopisů, které o Koněvovi v posledních letech vyšly, soudí, že chybějící zkušenost ze smrtícího prostředí zákopů přivedla Koněva k naprosté necitelnosti k utrpení a ztrátám podřízených vojáků.
I podle dalšího badatele Zdeňka Vališe maršál vynikal nezřízenými ambicemi, ale i bezohledností. "Měl o pětinu vyšší ztráty než Žukov, o třetinu vyšší než Rokossovský a o celou polovinu než Malinovský," srovnává Vališ. Pod Koněvovým velením padlo asi 700 tisíc vojáků a dalších bezmála 300 tisíc bylo zajato. Většina se nevrátila.
Československo nadvakrát
Nejprve Koněvova vojska osvobozovala v roce 1944 Československo z východu, aby pomohla Slovenskému národnímu povstání. Po dobytí Dukelského průsmyku pokračovala v útoku na Berlín již polskými nížinami. O rok později Koněv přispěchal s 1. ukrajinským frontem od Berlína -tentokrát na pomoc Pražskému povstání.
V obou případech hrál maršál vabank: úspěch znamenal slávu a hlavně přízeň sovětského diktátora Stalina. Při bojích o Dukelský průsmyk přitom Koněv riskoval "jen" moře krve vlastních lidí. Za jediný měsíc padlo na Dukle na 60 tisíc sovětských vojáků a 2389 Čechoslováků. Wehrmacht ztratil 11 tisíc mužů.
Účastník bojů na Dukle, již zesnulý generálplukovník Miroslav Šmoldas, před časem řekl, že operace v horách, jako byla ta na Dukle, vyžaduje alespoň třicetidenní přípravu kvůli průzkumu, speciálnímu výcviku i vytvoření zásob munice, techniky i proviantu.
"Maršál Koněv žádal alespoň deset dnů, Stalin mu dal jen pět. Je to stejné, jako když dáte krejčímu místo dvou dnů jen dvě hodiny. Nějak to sako spíchne, bude však podle toho vypadat. Zrovna tak maršál Koněv karpatsko-dukelskou operaci doslova spíchl a ona na to také vypadala a podle toho i dopadla."
|
Život v datech
* v osmnácti byl odveden do carské armády; po vypuknutí bolševické revoluce vstoupil do bolševické strany * v roce 1925 navštěvoval zdokonalovací kurz velitelského sboru, poté vystudoval vojenskou akademii * Jako velitel 19. armády se po napadení SSSR neúspěšně snažil odrazit německý vpád; za průlom wehrmachtu u Vjazmy mu hrozila poprava * v říjnu 1941 se stal velitelem frontu a zúčastnil se zimní protiněmecké ofenzivy u Moskvy * v roce 1944 velel 1. ukrajinskému frontu, s nímž dosáhl Berlína; po jeho dobytí přijel 9. května 1945 do Prahy (Američané zastavili kvůli dohodám svůj postup v západních Čechách) * po válce byl šéfem sovětských pozemních vojsk; v roce 1950 ho Stalin sesadil; do funkcí se vrátil až po jeho smrti - roku 1955 se stal velitelem Varšavské smlouvy, později stál v čele vojsk, která potlačila maďarské povstání v roce 1956 * roku 1961 velel sovětským vojskům v Německu, odtud se vrátil o rok později domů; 21. května 1973 zemřel v Moskvě, pohřben je u kremelské zdi |
Český veterán byl svědkem, jak Koněv vydal rozkaz. Poté prý chvíli mlčel a pak praštil tužkou o mapu. "To bude ale pěkný bordel!" zaklel. Šmoldas vzpomínal, jak velitelé museli popáté dobývat jednu z hor, a přitom se nic neměnilo: "Pokud vás po neúspěchu neposílí dělostřelectvo ani pěchota a vy nezměníte ani manévr, tak to nemá naději na úspěch, pak je to stupidnost a ztráty na životech jsou obrovské."
S nevelkými oběťmi dorazil Koněv naopak do Prahy. Tentokrát předvedl fantastický výkon, když se mu podařilo bleskově proniknout do hlubokého týlu ještě neporaženého wehrmachtu a časně ráno 9. května 1945 se objevit v Praze.
Den předtím však povstalecké vedení uzavřelo s německým velením dohodu, jež byla faktickou německou kapitulací. Němci složili zbraně a zahájili odchod do amerického zajetí v západních Čechách. Česko-německá dohoda o zastavení bojů podle historika Fidlera zlehčovala význam sovětské operace, a proto musela být později zapomenuta a její čeští signatáři byli perzekvováni.
Na piedestal osvobození Prahy vystoupil jediný člověk, maršál osvoboditel Ivan Stěpanovič Koněv. Za osvobození Prahy se nad Moskvou rozléhaly slavnostní dělostřelecké salvy spojené s oslavami konce války. A Koněv dostal již druhou Zlatou hvězdu hrdiny SSSR a vytoužený Řád vítězství.
Zkušenosti z čistek
Až po roce 1989 vyšlo najevo, že už v květnu 1945 odvlekla sovětská tajná služba z Prahy a jejího okolí s tichým souhlasem Koněva tisíc československých občanů ruské národnosti, kteří odešli do exilu po bolševickém převratu v roce 1917.
Mezi nimi i Sergeje Vojcechovského, jednoho z nejschopnějších a nejtalentovanějších československých generálů. Na seznamu nejhledanějších osob sovětské tajné služby se ocitl proto, že ještě jako carský důstojník tvrdě potíral jednotky bolševiků. Vojcechovský zahynul na Sibiři v roce 1951. Celkem bylo z Československa do gulagů odvlečeno 10 tisíc lidí. Na velmi opatrné protesty československých úřadů Koněv nereagoval.
Nedůvěřivého diktátora Stalina si Koněv podle historika Vališe získával mimořádnou osobní oddaností. Přesto ho chtěl Stalin po napadení Sovětského svazu, kdy maršál neúspěšně velel Západnímu frontu, zlikvidovat. Upustil od toho až na přímluvu maršála Georgie Žukova. V jeho pozůstalosti se nalezl úryvek z pamětí, který z knihy vyškrtla cenzura. "Je třeba říci, že až do bitvy u Kurska Koněv velel vojskům špatně, a byl proto několikrát zbaven velení frontu."
Osobní Koněvova oddanost Stalinovi se projevovala i tím, že v průběhu bojů telefonoval diktátorovi a většinu zásluh připisoval sobě. Po Stalinově smrti se navíc ukázalo, že Koněv diktátorovi donášel na jiné vlivné velitele Rudé armády, na které pro jejich válečné úspěchy žárlil. Udání začal psát již v roce 1937 a týkala se i maršálů Žukova či Vasilevského.
Žukov ovšem nakonec Koněvovi odpustil, ačkoliv Koněv přispěl dvakrát k jeho odvolání. "Maršál navštívil Žukova někdy v roce 1970 a byl velmi upřímný," líčí ruský novinář Vasilij Peskov. "Žukov však mávl rukou a řekl, aby zapomněl na to, co se stalo po válce, protože to bylo nepodstatné ve srovnání s tím, čeho oba dosáhli v porážce nacismu."
Když Nikita Chruščov začal po smrti diktátora vytahovat Stalinovy zločiny, Koněv na něj zaútočil. Bál se, že Chruščovova kritika smete i jeho. Chruščov však Koněvovi ukázal balík dopisů, které maršál psal o ostatních, a tím ho umlčel.
Osud maršála Koněva je zajímavý i tím, že jej sovětští vůdci povolávali vždy, když měli nějakou špinavou práci. Bylo tomu tak v roce 1956, když utopil v krvi maďarské povstání. V roce 1961 byla pod ochranou Koněvových vojsk postavena berlínská zeď. A maršál maskoval svou autoritou i přípravy na okupaci Československa o sedm let později. Blahopřál sice Ludvíku Svobodovi ke zvolení prezidentem, ale současně měl v delegaci desítky rozvědčíků, kteří mapovali terén pro intervenci.
Do Prahy si však o dva roky později Koněv pro titul hrdiny ČSSR nepřijel. "Možná šlo o šok z okupace Československa. Rozčarování z intervence přiznávali i další penzionovaní maršálové a generálové," říká Fidler.
 NELÍTOSTNÝ VELITEL. Ivan Stěpanovič Koněv za celou válku ani jedinkrát nevystřelil, asi proto byl naprosto necitelný k utrpení a ztrátám podřízených vojáků. |
