Maršál Žukov

Maršál Žukov - BÁL SE HO I STALIN. Dokud bylo vítězství nad Hitlerem na vážkách, oblíbenost maršála Žukova Stalinovi tolik nevadila. S blížícím se koncem války mu však dával stále tvrději pocítit, kdo je pánem situace. | foto: ČTK

Maršál, jehož popularity se všichni báli

Symbol vítězství nad hitlerovským Německem, vojevůdcovská genialita, odvaha postavit se diktátorovi Stalinovi, ale i bezohlednost k vlastním vojákům, když se Rudé armádě nedařilo. To vše je vtěleno do jediného jména - Žukov.

ZE SERIÁLU
Důležité figury na válečné šachovnici

Není mnoho tak tragických osobností, jako byl Georgij Konstantinovič Žukov, jejichž úděl je navíc tak spjat s osudem vlastního národa.

Bývalý poddůstojník 10. dragounského novgorodského pluku carské armády se podílel na vítězství ve všech rozhodujících bitvách druhé světové války, které zlomily do té doby neporazitelný wehrmacht. Ať již šlo o boj o Moskvu, Stalingrad, Leningrad, tankovou bitvu u Kurska nebo konečné pokoření Berlína.

Talentovaný samouk
Proč právě Žukov takto vynikl? Proč právě s ním spojují Rusové porážku do té doby nejlepší armády světa, wehrmachtu? „Pozoruhodné na Žukovovi je, že neměl vzdělání. To mu před válkou nahrazovaly nejrůznější kurzy a školení. V Rudé armádě sloužily mnohem erudovanější a talentovanější mozky než Žukov, jenomže on je i tak překonal,“ míní vojenský historik Eduard Stehlík.

Maršál byl - řeklo by se dnes - workoholik. Historii operačního umění studoval po nocích. Měl i vrozený cit pro strategii. Vynikal v řešení neočekávaných a složitých situací a uměl se vcítit do situace protivníka, takže byl vždy o krok napřed. „Ani to by však k porážce nacistů nestačilo. Úplně nejdůležitější vlastností Žukova bylo, že na rozdíl od mnoha ostatních generálů Rudé armády dokázal riskovat bez ohledu na to, že možným neúspěchem popudí Stalina,“ míní Stehlík.

Jediný, kdo se nebál Stalina
Potlačit strach ze Stalina vyžadovalo velkou sílu a odvahu. Jinak nebylo možné snášet chorobné podezřívání ze spiklenectví či žárlivost na popularitu. Přitom právě „muž ze železa“ v krizových okamžicích ztrácel nervy a mluvil o míru s hitlerovci. „Když si jednou Stalin předvolal Žukova, aby mu objasnil situaci ustupující Rudé armády pod Moskvou, uslyšel Žukov, jak Stalin říká odcházejícímu šéfovi bezpečnosti Berijovi, aby se v případě krize snažil prostřednictvím agentů vysondovat možnosti a podmínky uzavření míru. Oponovat Stalinovým někdy i sebezničujícím návrhům, jak se ubránit porážce, bylo často hrou vabank,“ připomíná Stehlík.

Výmluvná je Žukovova hádka s generálem Konstantinem Rokossovským. Žukov mu vyčetl, že ho nepodpořil v diskusi se Stalinem, zda pokračovat v ofenzivě, či zaujmout obranu. Rokossovskij se nakvašeně zeptal Žukova, zda si nevšímá, jak proti němu Berija už delší dobu podněcuje Stalina. „Varuji tě, znám dobře Berijovy mučírny,“ řekl Rokossovskij, který se jako jeden z mnoha generálů Rudé armády při čistkách v třicátých letech ocitl pro údajný podíl na spiknutí v žaláři. Propuštěn byl po třech letech až na Žukovovu přímluvu.

Život v datech
* Georgij Konstantinovič Žukov se narodil 1. prosince 1896 (podle starého kalendáře 19. listopadu) ve vsi Strelkovka u Moskvy v rolnické rodině

* roku 1915 byl odveden k jezdectvu ruské carské armády

* za bolševické revoluce sloužil v jezdectvu Rudé armády, 1921 vstoupil do komunistické strany

* po německém útoku na Sovětský svaz se ujal obrany Kyjeva a posléze Moskvy

* od listopadu 1942 do února 1943 zastavil nápor Němců u Stalingradu a vyrazil do protiútoku, při němž obklíčil a zajal německou šestou armádu i s jejím velitelem, polním maršálem Friedrichem Paulusem (vůbec první německý maršál v historii, který upadl do zajetí)

* v létě 1943 velel bitvě u Kurska, při níž čelil poslední velké německé ofenzivě na východě

* po bitvě u Kurska velel 1. běloruskému frontu, který sbíral úspěch za úspěchem a zastavil se až v Berlíně, kde maršálové Žukov a Koněv přijali 9. května 1945 německou kapitulaci

* po válce zůstal v Berlíně jako velitel sovětských okupačních sil v Německu, po návratu do Sovětského svazu byl odstaven

* poslední roky života sepisoval vlastní verzi událostí druhé světové války a poválečného období pro sovětské časopisy a 18. června 1974 zemřel

Podobná situace se opakovala, když chtěl Stalin odvolat maršála Timošenka z velení ustupujícího Západního frontu. Žukov namítal, že Timošenko za neúspěchy nemůže, neboť převzal front teprve nedávno, a že časté střídání velitelů škodí bojovým operacím. „Možná bychom měli se Žukovem přece jen souhlasit,“ prohodil nakonec Stalin. Teprve potom diktátora podpořili i ti, kteří ještě chvíli předtím trvali na Timošenkově odchodu.

„Víte, Žukov byl jediný člověk, který se nikoho nebál. Nebál se ani Stalina. Nejednou mne před ním zachránil. Především v období na začátku války. Byl to statečný muž,“ řekl v roce 1969 Timošenko. Historici tvrdí, že nebýt vlivu Žukova na Stalina, měla by vítězná Rudá armáda mnohem větší ztráty.

Začal porážkou Japonců
Maršálovi se vyhnuly rozsáhlé čistky a popravy v Rudé armádě před napadením Sovětského svazu i proto, že sloužil daleko od mocenských půtek v Běloruském vojenském okruhu. Vždy se totiž cítil lépe v terénu než v Moskvě. Generální štáb si však v roce 1939 na Žukova vzpomněl jako na generála, jemuž se i demoralizované jednotky mění pod rukama v akceschopné útvary, a nekompromisní velitel byl poslán z Běloruska do ChalchinGolu, kde japonská armáda dávala sovětskomongolským jednotkám na frak.

Žukov se rychle zorientoval, vyžádal si posily, přesunul izolovaný a 120 kilometrů vzdálený štáb blíže k Japoncům - a tvrdě je odrazil zpět k dohodnutým hranicím. Přineslo mu to slávu, povýšení na armádního generála a zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. A co víc - jeho schopností si všiml Stalin.

Rozprášení elitní japonské armády mělo na japonské generály takový účinek, že se -nehledě na Hitlerovy výzvy - nikdy neodvážili napadnout Sovětský svaz z východu.

Do sklepa s ním, Berijo!
Jako nováček v nejvyšším velení Žukov brzy s ohromením zjistil, že mnozí lidé ze Stalinova okolí nejsou profesionálové - na chaotických poradách tak mohly snadno zvítězit i nezasvěcené a nepodložené názory založené jen na vztahu mluvčího ke Stalinovi. Strávit intrikaření nejvyšších kruhů sovětského státu muselo být pro člověka Žukovova naturelu velmi obtížné. Přesto se stal pouhých pět měsíců před napadením SSSR překvapivě šéfem generálního štábu.

Žukov velmi riskoval, když kritizoval nepřipravenost SSSR na útok hitlerovců. Napadal tak totiž Stalina, který - jak psal Alexandr Solženicyn: „Nevěřil matce, nejbližším spolupracovníkům, manželkám, milenkám ani dětem. Jediný člověk, jemuž Stalin věřil, že dodrží smlouvu o neútočení, byl Adolf Hitler.“ Když se tedy Žukov pokusil vhodněji rozmístit jednotky Rudé armády podél západních hranic SSSR, Berija Stalinovi okamžitě hlásil, že armáda se chová provokativně. Stalin nařídil jednotky ihned stáhnout a viníky potrestat. Po těchto epizodách si velitelé Rudé armády již netroufali varovat před přípravami nacistů na válku.

Žukov to v roce 1966 komentoval slovy: „Dejme tomu, že bych já tehdy dal rozkaz zaujmout bojové postavení. Ohlásili by to Stalinovi a ten by se zeptal: Z jakého důvodu? Říkáte, že z důvodu nebezpečí?! Takže, Berijo, odveďte ho do sklepa.“

Achillova pata: hrubost
Válečný stres, neustálé střety se Stalinem, Berijovo shromažďování diskreditujících informací (někteří maršálovi spolupracovníci byli zatčeni a vyslýcháni) se neobešly bez následků: Žukovova přísnost ústila často v hrubost až krutost.

Pamětníci například vzpomínají, jak se při návštěvě přední frontové linie pokoušel vylézt na nepříliš kvalitně vybudovanou pozorovatelnu na stromě, ztratil oporu a spadl - po návratu na velitelství Žukov nařídil, aby velitele sboru zbavili velení a velitele divize, jíž patřilo ono nešťastné pozorovací stanoviště, poslali k trestanecké jednotce.

Maršál svou výbušnost krotil, jak mohl, přesto často zbytečně veřejně ponížil i velmi schopné velitele, kteří mu to jen těžko - pokud vůbec - odpouštěli. Americký historik William Spahr však připomíná: „Maršál byl nadmíru tvrdý a bezohledný vůči ostatním, ale i sám k sobě. Jinak by byl smeten.“

Maršálovy slzy
Přišlo, co přijít muselo. Stalin se po vítězství nad hitlerovským Německem začal obrovské popularity Žukova bát. Na maršála se díval jako na soka, který ho může vyhodit ze sedla. Žukova proto obvinili z intrik proti straně, vládě i Stalinovi osobně. Protože však velení armády s obviněním nesouhlasilo, Stalin nemohl maršála jen tak zlikvidovat. Zbavil ho vrchního velení pozemních vojsk a přeřadil k druhořadým jednotkám. Vzápětí byl vojevůdce vyloučen z ústředního výboru komunistické strany. Jeho nejbližší spolupracovníky vyslýchala KGB a některé - třeba jako Konstantina Tělegina - i mučila, aby Žukova diskreditovali.

Žukova - stejně jako mnohé další - zachránila Stalinova smrt v roce 1953. Nový vůdce Nikita Chruščov sice maršála nakrátko jmenoval ministrem obrany (a využil ho tak v boji o moc s Berijou), ale i on se Žukovovy popularity bál. V roce 1957 ho proto obvinil z bonapartismu a poslal do důchodu.

Spisovatel Konstantin Simonov vzpomíná, že když Žukova v roce 1965 pozvali na oslavy 20. výročí vítězství nad nacistickým Německem, zaznělo vojevůdcovo jméno mezi těmi, jimž byly vráceny hodnosti maršálů a generálů. „Aplaus v sále byl tak silný a dlouhý, že právě v ten den a v tu hodinu byla nastolena historická spravedlnost.“

I Chruščovův nástupce Leonid Brežněv na oblíbeného válečného hrdinu žárlil. Když byl Žukov v roce 1971 spontánně zvolen jako delegát XX. sjezdu sovětských komunistů, dal Brežněv maršálovi jasně na srozuměnou, že si jeho konkurenci na vrcholném sněmování nepřeje. „Poprvé a naposled jsem viděla v jeho očích slzy,“ vzpomíná vydavatelka maršálových pamětí Anna Mirkinová.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video