V Maroku jsou v posledních měsících čím dál častější protesty proti králi Muhamadovi VI. a jeho vládě. Na červnovou demonstraci v hlavním městě Rabatu přišlo podle médií až padesát tisíc lidí (oficiální údaje marocké policie však hovoří o deseti tisících lidech). Pravidelně se protestuje také na severu země. O víkendu se král rozhodl situaci uklidnit tím, že omilostnil více než tisíc lidí zadržených kvůli účasti na demonstracích. Co přesně Maročanům vadí?
Současné protesty probíhají už od října 2016. Začaly v reakci na smrt marockého rybáře Mohcina Fikriho (ten zemřel v policejním kontejneru poté, co tam skočil pro ryby, které mu policie zabavila, pozn. red.). První demonstrace proběhly ve městě al-Hoceima, odkud Fikri pocházel, a obecně se nejprve odehrávaly v oblasti Rífu na severu země při pobřeží Středozemního moře. Postupně se však rozšířily do celého Maroka.
Král a machzan„Maroko se sice oficiálně hlásí k principům demokracie, faktická funkce demokratických institucí je však zcela marginální. Maroku vládne už od 17. století alávitská dynastie, která odvozuje svůj původ od Proroka Mohameda. Proto marocký král představuje nejen politickou, ale také duchovní hlavu státu. Kromě silného postavení krále, který určuje jak vnitřní, tak i zahraniční politiku, však marocký politický systém i nadále stojí na kmenovém uspořádání,“ říká Michaela Lubin. „Král a jemu nakloněný kmen, takzvaný machzan, zcela ovládají veškeré dění a bohatství v zemi,“ vysvětluje Lubin tím, že se požadavky demonstrantů postupně rozšířily i o snahu demokratizovat zastaralý klientelistický politický systém. |
Do čela protestů se postavilo hnutí Hirak, které v al-Hoceimě vzniklo, a organizuje je hlavně v Rífu. Pod vedením zakladatele Nassera Zafzafiho hnutí upozorňuje na stoupající chudobu v regionu, která je větší než jinde, a korupci státních úředníků. Hirak chce vyjednávat přímo se zástupci krále a požaduje větší podporu regionu a ekonomické reformy. Nutno podotknout, že právě Ríf byl dlouhodobě problematickou oblastí.
Proč?
Už v době kolonizace tam vznikal značný odpor proti centrální autoritě. Obyvatelé oblasti jsou z velké většiny berberského původu a berberské kmeny vedly boj proti kolonizaci. Ani po zisku marocké nezávislosti v roce 1956 se vztahy mezi Rífem a králem nezlepšily. Především proto, že se marocký boj za nezávislost opíral o arabsko-islámský nacionalismus. Berbeři tvoří na 40 procent celkové populace, jejich jazyk či kultura se však zcela opomíjely a za vlády druhého krále Hasana II. se situace ještě zhoršila.
Král oblast odsunul na druhou kolej a veškeré finanční dotace mířily do velkých měst, jako je Rabat či Casablanca. Právě toto zapříčinilo dnešní frustraci obyvatelstva. Mezi oblastmi, které dotuje stát, a mezi těmi oblastmi, které přehlíží, jsou dodnes obrovské rozdíly. V Rífu panuje kromě chudoby také velká negramotnost a většinu obyvatelstva živí zemědělství.
Právě z oblasti Rífu pocházelo několik teroristů, kteří v posledních letech útočili v Evropě. Plyne z „opuštěnosti“ regionu i ona radikalizace tamních obyvatel?
Náboženský radikalismus se začal v Maroku objevovat poprvé v 80. letech. První militantní organizací byla aš-Šabíba al-islámíja. Brzy po svém vzniku byla zakázána, její členové však utvořili nová uskupení. Některé skupiny se zcela odvrátily od militantního islámu, jiné jsou dnes teroristickými organizacemi.
Radikalizace v RífuKrál Hassan II., který vládl v letech 1961 - 1999, nikdy nenavštěvoval své paláce na severu země. Vládní dohled byl minimální a islamisté získali volné pole působnosti. Do Maroka se dostaly myšlenky radikálního wahhábismu ze Saúdské Arábie i Egypta. Ultrakonzervativní větev islámu našla ve vesnických slumech a chatrčích na severu Maroka rychle své stoupence šířila se jako divoký oheň. |
Jejich členové často odcházeli do Íránu či Afghánistánu, kde získávali náboženské vzdělání a vojenský výcvik. Během 90. let radikalismus na území Maroka značně stoupl a do Afghánistánu odešla další vlna Maročanů. Mnoho radikálů se pak většinou přesunulo do Evropy. V Maroku dnes také působí al-Káida.
Říkala jste, že protestuje hlavně sever Maroka. V metropoli Rabatu však také demonstrovaly tisíce lidí. Mají stejné požadavky jako lidé v Rífu?
Do čela těchto protestů se nepostavil Hirak, ale islamistická strana Spravedlnost a dobročinnost (SD), která léta představuje hlavní opoziční hnutí proti králi a je dodnes oficiálně v ilegalitě. Protesty v Rabatu volaly především po nutnosti změny politického establishmentu. Strana ostatně dlouhodobě kritizuje neomezenou moc krále a jemu nakloněných rodin (viz box). Nyní znovu získává na popularitě. A to především napříč chudou vrstvou obyvatelstva. Hnutí Hirak, které začalo s novými protesty, sice nemá prioritně náboženský podtext, ale víceméně má teď podobné požadavky jako dlouholetá opozice vůči králi, proto jej také SD a levicová opozice podpořily.
Maroko je země, která poklidně zvládla Arabské jaro před šesti lety. Čím to bylo? Mohla by se dnešní nálada v zemi zvrhnout v něco podobného jako tehdy?
V Maroku v reakci na tuniskou Jasmínovou revoluci tehdy vzniklo Hnutí 20. února. To nepožadovalo kompletní změnu režimu ani svržení krále jako v Tunisku. Maročané se pouze snažili upozornit na špatnou ekonomickou situaci a nutnost demokratizovat politický systém. Král tehdy uspořádal referendum o ústavních změnách a lidé je podpořili. Dodnes však většina z nich nezačala platit i vzhledem k tomu, že král musí brát v potaz machzan a také „náboženskou elitu“, takzvanou ulamá. Hnutí 20. února se před šesti lety rozšířilo především mezi mladými lidmi, kdežto Hirak dnes podporuje mnohem větší spektrum Maročanů.
Jaká je odpověď krále na současné protesty a požadavky Maročanů?
Podobně jako během protestů v roce 2011 se král pokouší přislíbit jisté reformy, ale zda k nim někdy dojde, není jisté. Král totiž musí brát i názory ulamá a machzanu. Opatření proti protestujícím jsou však od května intenzivnější. Příznivci Hiraku byli zatčeni a podle lidskoprávních organizací někteří museli čelit policejní brutalitě a desítky protestantů skončily ve vězení. Hlavní představitel hnutí Zafzafi čelí obvinění z ohrožení národní bezpečnosti, za což mu hrozí až trest smrti. Na soudní proces se stále čeká.
Jak by měl král nyní postupovat?
O ekonomické reformy se země snaží i dnes, marocká ekonomika však nestačí vytvářet dostatek vhodných pracovních míst pro vzdělanou mládež. Většině marocké populace je méně než třicet let. Násilné zásahy proti demonstrantům rozhodně nepřispějí k vylepšení situace. Maroko nezbytně potřebuje nastolit efektivnější ekonomické reformy a stát (král a machzan) by měl navázat efektivní dialog s občanskou společností.
Jaký je král Muhammad VI.?
Král se těší značné popularitě a úctě, a to především díky svému původu. Navíc je oblíbenější než jeho otec Hasan II., pod kterým lidé zažili třicet let represí. Zpočátku se snažil prosadit reformy i v ignorovaných venkovských oblastech, a jeho nástup je dokonce mezinárodními pozorovateli označován za jeden z nejvýznamnějších mezníků v marockých dějinách. O tom také svědčí prohlubující se ekonomická spolupráce mezi Marokem a Evropskou unií. Mnozí doufali, že bude liberalizovat zkostnatělý politický systém, k tomu však nedošlo a po několika teroristických útocích králův entusiasmus vůči reformám ochladl. Po celé zemi se začalo zatýkat, což se hodilo i k oslabení islámské opozice, jako je strana SD.
Jaká je nyní bezpečnostní situace v zemi?
Myslím si, že situace pro turisty je stále pozitivní, a osobně se domnívám, že se jedná o jednu z nejbezpečnějších blízkovýchodních destinací. I zde se však odehrálo několik teroristických útoků. Islamisté na turistické cíle zaútočili například v roce 2011 v Marrakéši. To bylo pro Maroko velkým šokem a země se pak hodně opřela do boje proti terorismu. Zřídila k tomu speciální vyšetřovací jednotku a dokonce vznikla i speciální škola pro imámy, která školí duchovní tak, aby nedocházelo k radikalizaci společnosti.
Přes Maroko a španělské enklávy Ceuta a Melilla vede jedna trasa uprchlíků do Evropy. Bojuje proti tomu nějak marocká vláda?
Maroko dlouhodobě spolupracuje s EU, ale dodnes nemá žádnou ustálenou politiku ani legislativu vůči uprchlíkům, což znemožňuje efektivní postup vůči žadatelům o azyl.
Michaela LubinJednatřicetiletá Michaela Lubin vystudovala blízkovýchodní studia a kulturní antropologii Předního východu na FF ZČU v Plzni. Během svých studií působila několik let v Izraeli a jako stipendistka izraelského ministerstva zahraničí na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě se v rámci doktorandského studia věnovala výzkumu politického islámu se zaměřením na země Maghrebu. Je spoluautorkou publikace Současný Blízký východ, která se zaměřuje na moderní dějiny a politické dění tohoto regionu. V současné době působí v New Yorku, kde se i nadále věnuje tématice Blízkého východu. |
Pro zajímavost, Maroko se kdysi pokoušelo o vstup do EU. Žádost byla zamítnuta, ale v roce 2000 země s EU uzavřela asociační dohodu a v roce 2008 získala speciální status v rámci takzvaného Akčního plánu evropské sousední politiky. Přesto není zcela schopná hlídat svou jižní hranici, kde jsou rozsáhlé pouštní oblasti, a je tak hlavní tranzitní zemí pro uprchlíky ze subsaharské a západní Afriky. Maroko je taktéž kritizováno za nehumánní zacházení s uprchlíky.
Mohla byste uvést příklad?
Podle reportů lidskoprávních organizací se s uprchlíky mnohdy zachází násilně a úředníci je také posílají zpět do země původu, kde jim hrozí ohrožení na životě. Což je podle mezinárodní konvence o lidských právech nelegální. Uprchlíci jsou také mnohdy zapojováni do obchodu s drogami, který je v Maroku velmi silný. Velké množství drog proudí přes Maroko do Evropy.
Jaká je zahraniční politika Maroka?
Maroko se velmi aktivně snaží zapojit do mezinárodního společenství. Tradičními partnery jsou Francie a Spojené státy, které Maroku poskytují dodávky zbraní a různé finanční půjčky. Pro vztah Spojených států a Maroka je významný boj proti terorismu a díky dobrým vztahům s USA se Maroko těší také podpoře ze zemí Zálivu. Na Blízkém východě se země snaží působit jako jakýsi mediátor konfliktů. Ale mezi Marokem a Španělskem, které zemi taktéž kolonizovalo, panují napjaté vztahy kvůli enklávám Ceuta a Melilla a ostrovům Chafarinas.
Maroko požaduje, aby mu Španělsko tato území vrátila, to na druhou stranu zemi kritizuje za obchod z drogami, ilegální imigraci a za porušování lidských práv na Západní Sahaře (více zde). Spor ohledně Západní Sahary marockou zahraniční politiku do značné míry ovlivňuje, země také kvůli porušování lidských práv v oblasti sklízí mezinárodní kritiku.
Maroko v lednu zakázalo burky. Jak jsou na tom ženy se svými právy?
Oproti jiným zemím regionu je Maroko v otázce práv žen velmi pokrokové. Fungují tam mnohé feministické organizace a v roce 2004 dokonce došlo ke změně rodinného práva, což je pro zemi založené na islámské tradici velmi progresivní. Nový zákon přiznal značná práva ženám v oblasti sňatků, rozvodů i svěření dětí do péče. Maroko taktéž přijalo zákon o rovnosti žen a mužů. Zákon však ne vždy reprezentuje praxi. Hned po jeho přijetí se proti němu postavila například právě strana Spravedlnost a dobročinnost. Jiné je to také na venkově, kde jsou tradice a islámské právo stále velmi silné.
A co lidé vyznávající jinou víru než islám?
Přestože je Maroko podle své ústavy stát založený na islámu, ústava zároveň zaručuje svobodu vyznání, pokud nedochází k urážce či omezování islámu. Král je nejvyšší duchovní autoritou a islám je tak do velké míry kontrolován státem. Například je zakázáno přesvědčovat muslimy ke konverzi k jiným náboženstvím. Muslim může konvertovat, pouze pokud prokáže, že se jednalo o jeho osobní rozhodnutí a nikdo ho nepodněcoval. Maroko má také problém s misionářskými křesťanskými spolky. Evangelická církev je zakázána a stát kontroluje i některé islámské sekty, jako jsou šíité a bahaisté. V porovnání s jinými zeměmi regionu má však Maroko stále aktivní židovskou komunitu a Židé mají velmi exkluzivní vztahy s královským palácem.
Jaká je v zemi svoboda tisku?
Podobně jako se svobodou náboženství, ústava sice zaručuje svobodu tisku a projevu, ale praxe není úplně ideální. Jakákoliv urážka krále či islámu je zakázána. Tato formulace je velice vágní a umožňuje snadnou eliminaci nevhodné opozice, což vidíme i na příkladu zadržení vůdce hnutí Hirak.
