Na takovou otázku by měl odpovědět soud, až se Blahovcovým obchodem bude zabývat. Není třeba utápět se v subtilních detailech typu "Blahovec měl písemný souhlas od jiné Dáši Havlové", když je nepochybné, že bez hanebného spojení pornografie se jménem známé osoby by se Blahovcův obchod neuskutečnil. Blahovec tedy do podnikání záměrně vložil hodnotu, která mu nepatří: čest a jméno jiné osoby.
Soud by jej měl potrestat.
Je však možné, že soudce případ takto neuvidí. S naivní slepotou (často se s ní u soudů setkáváme) bude tvrdit, že ta doména není téhle Dáši, nýbrž tamté, a že Blahovec si vše včas registroval.
S kocourkovskou krkolomností se bude tvářit, že právě toto je svoboda, jak ji chceme mít.
Blahovec nepodnikal jen s vlastními hodnotami a vlastním věhlasem. Přilípl se na cizí věhlas a ukradl cizí jméno, aby si vydělal.
Jen hodně dobrý advokát může toto zatemnit. Stát je tu, aby chránil práva lidí - i nehmotná. Na internetu mezitím už nastalo chamtivé víření domén tvořených všelijakými kombinacemi ze jména Dagmar Havlové.
Soudce by měl těm Postblahovcům říci: Marně, hoši, víříte. Každý podnikej se svou tváří i duší. Toto bezpečí by měl stát jednotlivcům poskytnout. První dámě, i všem ostatním.
