Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Marek O. Vácha má s Tomášem Halíkem společnou nejen popularitu

  8:40aktualizováno  8:40
Zhruba od Darwinova výročí narození před dvěma lety u nás katolická církev získává (vedle Tomáše Halíka) další významnou mediální tvář, Marka O. Váchu, kněze, teologa, přírodovědce, pedagoga a spisovatele, který je též přednostou Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jeho poslední kniha Modlitba argentinských nocí dokonce po několik týdnů zaujímala přední místo v knihkupeckých žebříčcích prodejnosti.

Marek Orko Vácha | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Vácha v letošní své publikaci opět dovedně spojuje přírodovědecké vzdělání s posláním duchovního. Na mnoha příkladech například ukazuje, že žádný organismus v přírodě nemůže přežít bez pomoci a spolupráce s jinými organismy, což platí i pro člověka. To pak přenáší na duchovní rovinu a vyvozuje z toho, že i my „stojíme na ramenou svých předků a nyní je řada na nás, abychom se ve spojených nádobách světa modlili za své děti, za své pravnuky, se kterými se nebudeme osobně znát“, což je ovšem tradiční církevní učení, které u nás působivě vyjadřoval třeba prozaik Jan Čep.  

Marek Orko Vácha

Marek Orko Vácha

Nemůžu, prostě nemůžu

Zato pro katolického kněze netypické a chvályhodné je to, že neopakuje dokola stará náboženská ponaučení o tom, že člověk – pán a cíl celého stvoření – má duši a zvířata ne. Vácha pokorně přiznává, že „jsme jen jeden druh z mnoha možných“. Jedinou naší zvláštností podle něj je, že jsme jako první „prorazili závoj nevědomí, uvědomili si sebe sama a začali používat dvojsečný nástroj rozumu. A sotva jsme kdysi dávno přišli k rozumu, dostali jsme svobodu…, dar pokory a možnost pýchy“.

O knize

Marek Orko Vácha: Modlitba argentinských nocí

Nakladatelství Cesta, Brno 2011, 176 stran, doporučená cena 159 korun.

Obal knihy Marka Váchy Modlitba argentinských nocí

Obal knihy Marka Váchy Modlitba argentinských nocí

Ocenění si zaslouží i to, že autor se rozhodně pyšně nevyvyšuje nad ostatní s odkazy na „důstojnost kněžského stavu“, nýbrž s až krutou otevřeností píše o těžkých chvílích, které přináší jeho kněžství („Mám mnoho bratří a sester, ale ve své skrupulózní úzkostlivosti nikoho, komu bych mohl v pátek v jedenáct večer zavolat, že jsem rozbil auto a že mi umřel kamarád a že je mi zle“). Ani o práci svých kněžských kolegů si nedělá iluze: přiznává, že z kazatelen jsou občas slyšet „nejdivočejší spekulace v příkrém rozporu s učením církve“, a dodává, že staří zkušení kazatelé „vždy se špetkou humoru kladli na srdce novokněžím, že by se v promluvě neměli dopustit více než tří herezí“.

Pro někoho humorné, pro jiného zřejmě trestuhodně svatokrádežné (možná až na hranici hereze) je autorovo líčení účasti na kytarové mši s rytmickými písničkami, při nichž přítomní věřící tleskají a gestikulují, „mladí ukazují, natažený palec s malíčkem u ucha, jakože mluví do telefonu s Pánem Bohem, a ruka na srdci, jakože se máme rádi…, nadšení katolíci všude kolem a úsměvy“. Jak ale Vácha přiznává: „…já bych moc rád ukazoval také, ale nemůžu, doopravdy nemůžu, neboť nemám tu správnou radost, a tak své kroky nerozezpívám“ (pro nezasvěcené dodejme, že poslední slova jsou citátem z písně Boba Fliedra, jehož písně autorovi zřejmě zvlášť leží v žaludku). Nakonec se autor skepticky ptá: „Co jestli si my všichni myslíme, že to mladí mají rádi, a mladí si to myslí taky, že my staří to máme rádi a jen to nikdo nechce z lásky ke druhým zkazit?

Marek Orko Vácha

Marek Orko Vácha

I na jiných místech knihy se Vácha vyjadřuje proti tomuto „zážitkovému křesťanství“, a dokonce prohlašuje, že „současná katolická církev vychází vstříc potřebám maximálně šestnáctiletých dívek a to je tak všechno“. Mužským katolíkům ve středověku prý „bylo hej, ti měli své rytířské řády, ale co my?“, stěžuje si Vácha.

Není on sám také takový?

Polemicky dodejme, že ani dnešnímu knězi nic nebrání odejít do nějaké asijské či africké země, tam prožívat adrenalin coby misionář a zemřít tam mučednickou smrtí, nebo se věnovat mládeži, na niž dospělí nemají čas, a to třeba i formou mužských sportů, o což se pokouší hlavně salesiáni, s nimiž je spřízněn právě zmiňovaný Fliedr.

V citovaných autorových názorech se podle mne projevuje jistá rozkolísanost: jakkoli Vácha bojuje proti „zážitkovému křesťanství“, není jeho opěvování rytířství projevem čehosi podobného? Není jeho líčení nepříjemných pocitů při emocionálně nabité mši hlavně protestem proti tomu, jak to, že on ony libé pocity necítil? A když pateticky volá „Věřím, že láska je pro Boha tak důležitá věc, že kvůli dvěma lidem může Bůh stvořit celý vesmír a kvasary a hvězdokupami, a že když láska nás lidí pomine, tak že jej může srolovat jako plány, pozhasínat hvězdy a jít domů“, obsahově ani emocionální expresivností se to nijak neliší od textů Fliedra.

Kde časem možná skončí…

Kromě rytmických mší Vácha vyjadřuje nevoli i vůči jiným jevům: turistům („Životem procházíme dnes tak, jako se v sobotu procházíme po zoologické zahradě. Takto se ale s Bohem nikdy nesetkám; jako nezainteresovaný turista, který si během své životní vycházky po Zemi sem tam zmáčkne spoušť a vytvoří fotografii“) a novinářům („Pokud budu svět zkoumat jen z vnějšku, jako nezávislý a nezaujatý novinář, nikdy jej nepostihnu“). I když asi většina čtenářů pochopí, co tím chce autor říci, tohle manichejské černobílé vidění světa, jehož součástí je zavrhování celých profesních skupin, a touha po absolutních hodnotách „tady a teď“ mi připadají trochu podezřelé. K dospělosti, po níž autor volá, totiž podle mě patří i to, že si člověk připustí – například - možnost existence novináře, který je „správně“ zaujatý pro svoji věc…

Tomáš Halík

Tomáš Halík

Na závěr uveďme, že mnoha svými názory (zvláště v kapitole Nejčastější omyly ateistů) má Vácha blízko k Tomáši Halíkovi, s nímž ostatně slouží v témže pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora. Je přitom otázka, zdali i přes své otevírání bolavých míst katolické církve v této denominaci zůstane (ovšem v trvalém napětí s těmi, kteří v 90. letech v kostelích vyvěšovali prohlášení „Nejsme církev Halíků, Štampachů, Kolářů a Příhodů!“), nebo bude následovat Odila Štampacha či Jana Jandourka a církev opustí. Ovšem pozor: z Jandourka je dnes novinář!

Autor:


Hlavní zprávy

Nejčtenější



Další z rubriky

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...

ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou...

"Nikdo vás nevytočí jako vlastní dítě," potvrzuje psycholožka
"Nikdo vás nevytočí jako vlastní dítě," potvrzuje psycholožka

Jak na dětskou výchovu, řeší psycholožka v rozhovoru pro eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz