Cítíte se být hebrejským, izraelským, nebo židovským spisovatelem?
Hebrejština je pro mě pouze jazykovou záležitostí. Jsem Izraelec a jako Izraelec samozřejmě také Žid, protože chci popsat svou identitu, nejen národnost. Izraelec je však absolutní Žid v tom slova smyslu, že právě v Izraeli vešlo v život vše, co bych pracovně označil za potenciálně židovské, a právě v Izraeli čelí Židé otázkám, jakým nikdy nemuseli čelit v diaspoře: otázkám životního prostředí, otázkám válek a fyzických hranic. A Židé se přece navíc původně nazývali Izraelci - kdyby se tu teď před námi mohl objevit Mojžíš nebo David a měl by prohlásit, kdo je, řekl by Izraelec a netušil by, co znamená slovo Žid.
recenze románu milenecRecenzi čtěte zde: Jehošuův román Milenec je bestsellerem bez sentimentality. |
Čím se podle vás liší postavení izraelského spisovatele od spisovatele českého nebo třeba amerického?
Jedině tím, že se pořád zpochybňuje naše identita. Vůdci Hamasu v Gaze Izraeli stále upírají právo na existenci a sní o tom, že nás zničí. Jako spisovatelé v sobě neseme trvalou nejistotu ohledně vlastního bytí i našeho místa ve světě. Je to jakési trvalé podtéma, s nímž se musíme vypořádávat - což nás omezuje, ale i inspiruje. Výsledkem je, že současnou izraelskou kulturu nelze na světové scéně zrovna přehlédnout.
V poslední libanonské válce padl také syn vašeho kolegy Davida Grossmana Uri. Mělo to nějaký zásadnější dopad na izraelskou společnost a konkrétně pak na literaturu?
Vnímám to jako tragédii. Týden předtím, než válka skončila, jsem totiž spolu s Amosem Ozem a Davidem Grossmanem poslal naší vládě otevřený dopis, v němž jsme požadovali její okamžité ukončení, i když jsme souhlasili, že byla oprávněná. Uri zemřel poslední den války - Davidovi jsem tehdy volal den co den a to ráno vzala telefon jeho žena a řekla mi, že Uri padl. Grossman pronesl nad jeho hrobem řeč, na kterou nikdy nezapomenu, a nedávno mu v Izraeli vyšel nový román. Není založen přímo na jeho vlastní zkušenosti, protože ho začal psát ještě dřív, než přišel o syna, ale jeho smrt se tam odrazila v postavě matky, která nechce vědět, co se stalo s jejím synem - a utíká z domova, aby se vyhnula špatným zprávám.
Mění se v Izraeli pohled na vojenskou službu?
Na začátku to byla nutnost, morální povinnost a čest, které se nikdo nechtěl vyhnout - v takovém duchu jsem sloužil já i moji synové. Ale v posledních letech se ozývají hlasy, které křičí: Dost! A jsou to hlasy pocházející také ze samého středu společnosti, nejen z okrajů jako dřív. Hlasy tvrdící, že nechtějí pokračovat v okupaci, že se naše armáda stává nespravedlivou - a stále více lidí se vojenské službě aktivně vyhýbá. V Milenci jsem ostatně poprvé popsal dezertéra, člověka, který utíká z bojiště jomkipurové války, a když román vyšel, byl to docela šok, protože jsem v něm otevřel i jiná do té doby tak trochu tabuizovaná témata. Dnes izraelská veřejnost Milence přijímá jako jednu z klíčových dobových výpovědí: je na seznamech školní doporučené četby, dvakrát byl zfilmován, objevil se i na našich jevištích. Nicméně zmínit chci i fakt, že v naší armádě slouží také ženy. Mnoho jich je přímo v bojových jednotkách.
Kteří autoři nejvýrazněji ovlivnili vaši tvorbu?
Nejsilněji náš veliký mistr, nositel Nobelovy ceny Šmuel Agnon, který také dodnes nejvýrazněji ovlivnil izraelské písemnictví jako celek, třebaže už je nějakých pětatřicet let po smrti. Pak Franz Kafka, který rovněž ovlivnil Agnona, třebaže to Agnon sám odmítal. Dále musím jmenovat Alberta Camuse, Maxe Frische a Williama Faulknera, snad nejdůležitějšího spisovatele 20. století: právě on dokázal spojit mytologii a historický rozměr s experimentem, s proudem vědomí. Oproti tomu musím konstatovat, že americká židovská literatura pro nás tak významná není: židovský problém tak, jak ho staví Saul Bellow nebo Philip Roth, tedy problém hranice mezi Židy a Nežidy v diaspoře, prostě není náš problém.
Proč právě Faulkner - souvisí to s otázkou historické paměti? A jak se jako Izraelec díváte na americkou literaturu vůbec?
Vlastně ani ne, protože paměť je na americkém Jihu nedílně spjata s porážkou v občanské válce. A mytologické otázky Ameriky jako otevřené hranice nebo pocit odcizení se rozhodně neřadí mezi naše otázky, kterými jsou přehnaná důvěrnost, všudypřítomnost rodiny a přemíra svazků vůbec. Kdykoli si znovu pročítám americké autory - a právě čtu McCarthyho Cestu - okamžitě si povšimnu divoké krajiny, v níž se pohybuje člověk, jednotlivec ve smyslu jedinec. Ústředním americkým tématem je prostě individualita, zatímco mezi naše témata patří historie, paměť, holokaust a nepřátelé. Američané jsou někdy nepřáteli sami sobě, ale my máme neustále velice skutečné protivníky.
Rozhovor vyšel v MF DNES 28. března 2009
