My jsme mohli pouze říci: Mají ho! Ve čtvrtek se však Poslanecká sněmovna rozhoupala a rozhodla o vyslání českých policistů do Iráku, 500 vojáků pak bude pokračovat i na Balkáně a chystá se protiteroristický "výsadek" do Afghánistánu na lov bin Ládina.
Chce se zvolat: Máme je! Alespoň ty mise. Vždyť jsou to akce na nejžhavějších místech světa. Je tedy Česká republika skutečně tak obětavým a nezištným spojencem Američanů, jak by se z toho mohlo zdát? Nikoli.
Už v roce 1999 kolem Kosova i letos kolem Iráku se projevila nerozhodnost, lavírování, neschopnost se jasně vyslovit. Vznikaly pak často poněkud nečekané až paradoxní, chvilkové koalice.
Ministr zahraničí Cyril Svoboda se v případě Iráku ocitl na jedné straně společně s ODS. Premiér Vladimír Špidla sice akci v Iráku (válku i teď naši misi) podpořil, ale daleko silněji při svých cestách v zahraničí než doma.
Ostatně jeho ČSSD si za potlesku komunistů odhlasovala, že válka proti Saddámu Husajnovi bez posvěcení OSN je špatná válka. Největší vládní strana v tomto není rozdělena, ale dokonce rozčtvrcena.
A na to všechno seshora shlíží (jak by napsal Jára da Cimrman) prezident Václav Klaus. Ten byl (Bosna a Kosovo), je (Irák) a zdá se, že i bude vždy proti vojenskému řešení.
Česko se tak sice trvale předvádí jako pevný článek Severoatlantické aliance, ale ve skutečnosti se jak politické elity, tak veřejnost řítí k vysněným jednotným postojům v důležitých otázkách zahraniční politiky hned několika různými tobogany. Zatím nikdo nikdy nikam nedojel a ani se nezdá, že se ty cesty mohou někdy spojit.
Pozoruhodné je, že toto lavírování nám úspěšně prochází. Jenže nás okřídlené "Máme ho!" asi nikdy nečeká. Alespoň "Máme je!". Tak vzhůru do Iráku. Už postsaddámovského.
