Motodžihád dělá z Mali druhý Afghánistán. A v tom víru jsou Češi

Krajina je pořád stejně sežehlá, řeka Niger úctyhodná a venku je pekelné vedro jako vždy. Ale tentokrát je něco přece jen jinak.

Sotva vystupujeme z letadla, kolem už hlídají vojáci. Útočné pušky v ponosu, vážné obličeje pod tmavými brýlemi, neprůstřelné vesty, na stehně pouzdro s pistolí, na rameni česká vlaječka.

Když dojdeme padesát metrů na parkoviště, kde hlídkují další vojáci, dostaneme taky vesty. Oblékáme si je. Přilby ne, ale prý musí být u ruky.

To všechno, abychom v pancéřových vozech přejeli kousek do města do hotelu. Jedeme v koloně, doprovází nás dva obrněné vozy, nad nimiž hrozivě čnějí velkorážní kulomety.

Když dorazím na pokoj, v televizi zrovna běží zpráva, že na severu Mali zahynulo třináct francouzských vojáků.

Celé mi to něco připomíná. Ten sešup od deseti k pěti je takřka afghánský. Když jsem přijel před lety do Mali poprvé, jezdil jsem s batohem, kam jsem chtěl. Podruhé to bylo před čtyřmi roky, vojáci už tady sice byli, ale žádnou vestu jsem nepotřeboval. Když jsme jeli šedesát kilometrů na sever od Bamaka na základnu Koulikoro, kde působí čeští vojáci, byl to skoro výlet. Teď jedeme stejnou trasu v pancéřové koloně, jako ovčáčtí psi nás hlídají tři obrněné vozy.

Když dojedeme na základnu v Koulikoru, projíždíme zpomalovacím koridorem a kličkujeme mezi masivními zábranami.

Před čtyřmi lety mi Koulikoro přišlo jako pohodová základna. Ale kousek za bránou je teď roztřískaný vrak auta, v němž se letos u vjezdu odpálil sebevražedný atentátník. Opodál je kino, nemá ani jedno okno, jsou tam jen díry a střepy. Není to větrání po africku, ale důsledek tlakové vlny po explozi.

Tohle už je jiné Mali. „Bylo to naštěstí provedené po malijsku,“ říká sarkasticky jeden český praporčík, když stojíme u vraku. „Chtěli zaútočit na zadní bránu, která je už roky zrušená. Tím na sebe upozornili. Pak to objížděli, jeden sem chtěl vjet, ale u vjezdu naboural do sloupu. Druhý přejel, a tak sem musel z hlavní couvat.“

Jindy to tak dobře nekončí. V Mali je několik tisíc Francouzů, přes pět tisíc vojáků ze sousedních zemí, vojáci asi dvaceti evropských států, kteří cvičí Malijce, a patnáct tisíc modrých baretů z Asie, Afriky, Kanady a Latinské Ameriky. Už jich padlo přes dvě stě. OSN uvádí, že je to její nejnebezpečnější mise všech dob.

Ztráty malijské armády běžně naskakují po desítkách. Minulý měsíc džihádisté pobili při přepadu padesát vojáků.

Pořád se to zhoršuje, místo aby se to lepšilo.  A začalo to jako obvykle konáním dobra.

Včera hole, dnes už bazuky

Odstartoval to den, kdy Francouzi a Britové dostali v roce 2011 nápad, že odstraní režim Muammara Kaddáfího. Saharští Tuaregové, kteří mu dělali žoldáky, se po jeho pádu vrátili domů s granátomety, řízenými střelami a kulomety.

O rok později povstali s tím, že si uloupnou sever Mali pro sebe. Tuaregové doprovázení džihádisty urazili tisíc kilometrů na jih. Když už táhli na hlavní město Bamako, museli narychlo zasáhnout Francouzi a dokopat je zase zpátky na sever. Jenže se stalo pár věcí, které teď ničí Mali.

Tuaregové drancovali ve středu země vsi pastevců z národa Fulbů, aby si obstarali kořist. Ti si chodili pro ochranu a zbraně k džihádistům. Tak často, až se z mnohých stali také džihádisté.

„Dostali motorku, samopal a někteří ženu – a tím byli jejich,“ říká jeden český diplomat.

Když dorazila armáda, zchladila si na Fulbech žáhu. Prohlásila je šmahem za džihádisty. Mučila je, okrádala, zabíjela.

Totéž však dělali i sousedé, Dogoni, rolníci žijící ve fotogenických blátěných domečcích, jež jako vlaštovky lepí k úpatím skal.

Byla to dobrá záminka, protože Dogoni a Fulbové se nemají rádi. Fulbové byli v minulých staletích hrdí nájezdníci, na koních šířili Sahelem islám, zakládali říše a cítili se nadřazení. Pak se s Dogony zabíjeli i kvůli půdě. Chtěli z ní mít pastviny, zatímco Dogoni pole.

Teď to zesílilo. Sahel prožívá už více než třicet let období sucha, nyní se tomu říká klimatická změna, ale hlavní problém je, že tam za tu dobu přibylo dvakrát tolik lidí.

Dříve se zabíjeli holemi a mačetami, ale teď dostali libyjské samopaly, neprůstřelné vesty a bazuky. Vesnice si vytvořily vlastní domobrany, jejichž členové sviští Sahelem na motorkách a přepadají sousedy. Střílejí se a upalují.

Mezitím útočí ještě džihádisté, kteří hájí Fulby.

A v tom jsou vojáci z mise Evropské unie, kteří cvičí Malijce. K ní patří i Češi. Jenže jak cvičit vojáky, kteří věří, že před kulkami je ochrání třeba kouzelné tričko...

Tričko proti kulkám

U základny Koulikoro jsou ruiny vesnice. Zarostlé a nepoužívané. Měl se tam cvičit boj ve městě. „Ale šaman prohlásil, že je to tam začarované,“ říká jeden z českých instruktorů.

Vojácké myšlení Evropanů, kteří zde vedou výcvik, občas trpí. „Nekryjí se, klidně zůstanou stát uprostřed cesty, chvíli postupují dobře, ale pak se nechají strhnout a útočí jako smečka, střílejí od boku nebo přes hlavu, takže půlka by se postřílela navzájem,“ říká instruktor.

Český instruktor Radim Mikulík (uprostřed) ve výcvikovém kempu mise EU TM v Kati v Mali. Češi zde chrání velitelství operace pod hlavičkou Evropské unie a cvičí tamní vojáky pro boj s islamisty na severu země. (2014)

Minule mi tady ukazovali skálu, o niž se měli vojáci při nácviku obrany opřít. Byla to dobrá pozice. Ale polovina tam odmítla jít. Věřila, že skála je začarovaná a žije tam obrovský had.

Je těžké učit taktiku vojáky, kteří věří na amulety gri gri, což jsou přívěsky či řemínky s „kouzelnou mocí“. Může to být i tričko. „Voják mi řekl, že když na něj budou střílet, tričko se natáhne až na zem a ochrání ho,“ říká jeden český praporčík.

„Jednou jsme cvičili prohledávání osob. Předvedl jsem to na vojákovi a ptám se, jestli mají nějaké otázky.“

„Sáhni si na zem,“ řekl mi ten voják. „Proč?“ divil jsem se. „Protože mám gri gri opasek, a jak jsi mě prohledával, sáhnul jsi na něj. Tak se dotkni země, aby ti to nepřineslo neštěstí.“

Praporčík říká, že ti vojáci jsou velmi inteligentní a učenliví. Pracují dobře a snaží se. Ale jejich svět je občas jiný.

Je potom těžké cvičit vojáky, kteří neodhadnou, jestli je auto vzdálené padesát metrů, nebo tři sta. Je těžké cvičit vojáky, kteří při práci s mapou pravítkem změří vzdálenost jako jedenáct centimetrů, i když číselník jich ukazuje dvanáct. Když na to instruktor upozorní, uzemní ho odpověď: „Nevadí, my to dojdeme.“

Sledoval jsem výuku o zraněních na bojišti. Estonský zdravotník o sobě řekl, že byl dvakrát v Afghánistánu. Vykládal o průstřelech a podobně, pak se zeptal: „Máte nějaké dotazy?“ Měli. První zněl: „A kolik máš dětí?“

Motodžihád v Sahelu

Nijak nepřekvapí, když jeden evropský diplomat řekne: „Bez vojenských misí z ciziny by se Mali už zhroutilo.“

Pořád se mluvilo o džihádistech, protože to zapadalo do schématu válek s terorismem. Ale hlavní problém je nyní ve středu Mali, kde etnické milice zabíjejí mnohem víc lidí než džihádisté.

Armáda ovládá města, mezi nimi vládnou milice na motorkách. Na ně se nabalují džihádisté. Rozvážejí letáky, na nichž hrozí zabít rodiny těch, kdo spolupracují s armádou.

Vypadá to, že vláda to ve středu země zabalila. „Prezident je starý pán, vládne už druhé období a chce ho dožít v klidu, takže nic velkého nepodniká,“ říká jeden Čech, který žije v Mali. „Nechce pustit džihádisty dál, ale taky proti nim nechce tvrdě zasáhnout, aby ho nakonec nedorazili.“

Bojovníci na motorkách unášejí a vraždí úředníky a ti, na něž ještě nedošlo, odtud mizí. Islamisté pak sami zřizují islámské soudy a vybírají vlastní daně, takže lidé jsou nakonec rádi, že je tam zase pořádek, i když podle islamistického mustru.

Přitom Malijci jsou vlažní muslimové. „Není to náboženský fanatismus, spíš materiální,“ říká jeden český diplomat.

Vlády vždy na střed a sever kašlaly. Na jihu žije většina lidí, tak je politicky výnosnější starat se tam. Čísla odhalují neuvěřitelné věci: v Bamaku žije pod hladinou bídy 11 procent obyvatel, zato v centrálním Mali 60 procent. V Bamaku je gramotných 70 procent mužů a 50 procent žen, ve středu země jen 20 procent mužů a 10 procent žen.

„Vláda jim nenabídla žádnou budoucnost, a když přišli džihádisté, vypadali jako nositelé světla,“ říká citovaný diplomat.

V Mali uctili památku třinácti francouzských vojáků, kteří zahynuli při nehodě dvou vrtulníků. (27. listopadu 2019)

Francouzští vojáci působí v Mali v rámci operace Barkhane. (10. února 2013)

Velkou část středního Mali obývají právě Fulbové, kdysi aristokraté Sahelu, které moderní časy jako pastevce přišláply až ke dnu společnosti. Úředníci z nich ždímali absurdní daně za pastviny a pokuty za dobytkem zničená křoví.

Čím větší je rozhořčení a bída Fulbů, tím víc mají ozbrojené bandy rekrutů. A tak každý týden přicházejí do Bamaka zprávy o přepadech vojenských táborů, náložích odpálených u konvoje modrých baretů, o útocích na vesničany, při nichž jsou lidem usekávány ruce a nohy, a akcích banditů.

Vojáci v podnájmu

A v tomto víru jsou vojáci mnoha zemí světa včetně Čechů. Když jedeme kolonou, děti mávají, ale dospělí už ne. „Část nás nenávidí,“ řekl mi jeden Evropan, který žije v Mali. Jako všude, když stát nefunguje: vojáci z ciziny se mění z osvoboditelů na okupanty.

Češi zatím cvičí Malijce a hlídají základnu v Koulikoru, střeží i velitelství mise v Bamaku. Ale je to mise Evropské unie, nikoliv NATO, a protože EU se zřejmě chce řídit heslem „Jsme tu hosté“, které vojáci mají často na očích, dějí se tam některé docela zvláštní věci.

Velitelství už roky sídlí v pronajatém menším hotelu přímo ve městě. Teď hned vedle vyrůstá třináctipatrový kolos, takže z něj základna bude doslova jako na ráně. Včetně odstřelovačů hlídkujících na střeše.

Kromě toho je součástí smlouvy, že majitel hotelu dodává jídlo. Častý výsledek: bolení břicha. Na místě je nyní expert, který musí na potraviny dávat pozor. „Vyřadil jsem z mrazáku prošlé maso a za pár dnů jsem ho našel, jak z něj chce kuchař dělat jídlo,“ říká.

Na dohled od velitelství se na kopci bělá prezidentský palác. To je problém. Kolem paláce je bezletová zóna, takže v případě napadení základně nemůže přiletět na pomoc ani vrtulník.

V Koulikoru se dějí jiné věci. Ozbrojení vojáci v neprůstřelných vestách sice hlídají vchod, ale protože na základně, která patří malijské armádě, jsou malijští vojáci i s rodinami, na bráně hlídají i Malijci. Evropští vojáci kontrolují každé své auto, ale když přijde místní, malijský strážný jen ukáže, že může projít, a Evropan ho musí pustit. „Takhle by sem mohl projít kdokoliv, ale zatím to je v pořádku,“ říká jeden voják.

Brzy by na severu země měly začít působit české speciální jednotky a příští rok převezmou Češi velení celé evropské výcvikové mise.

Tohle bude na dlouho.