Které otázky však budou převládat v roce 2013? Ve velké míře zde platí oblíbené přísloví Francouzů, že „čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné“. Proto můžeme vcelku bezpečně předpovědět pokračující obtíže v celé Evropě, neboť zejména státy evropského jihu se budou usilovně snažit omezovat veřejné výdaje, aby uvedly své fiskální politiky do souladu se skutečnou hospodářskou kapacitou.
Rozdíl oproti loňsku by mohl spočívat v tom, že se v centru této bouře tentokrát neocitnou Řecko a Španělsko, nýbrž Francie. Tím by vyvstaly zásadní, ba přímo existenciální otázky pro Německo coby druhou polovinu tandemu, který už od konce druhé světové války stojí v srdci evropského projektu. Pravděpodobnost, že Evropa jako celek zaznamená jen malý, pokud vůbec nějaký hospodářský růst, ještě více ztíží situaci představitelům vlád, bank a regionálních institucí.
Co v Egyptě? A kdo po Asadovi?
Blízký východ zase zůstává v rané fázi revolučního přechodu. Ode dneška za rok bude egyptský prezident Muhammad Mursí téměř jistě stále u moci, ale méně zřejmé je, jak s touto mocí naloží – a jak bude v důsledku toho vypadat politická a ekonomická situace Egypta. Nedávné neshody ohledně sepisování nové ústavy odhalují hluboce rozdělenou společnost a také vládu, která jako by kladla rovnítko mezi vládnutí většiny a demokracii (nebo si obojí pletla).
Islamistický prezident Muhammad Mursí má v Egyptě řadu odpůrců. Na snímku je kresba na jedné ze zdí poblíž prezidentského paláce, na které je znázorněn jako zločinec hledaný pro vraždu.
Naproti tomu režim syrského prezidenta Bašára Asada bude do konce roku pravděpodobně svržen. Jak jsme však už byli svědky na jiných místech v regionu, mnohem složitější bude nahradit ho nějakým neškodným a efektivním systémem. Docela dobře zde může vypuknout sektářská občanská válka, případně boje mezi různými antiasadovskými opozičními skupinami. Reálná možnost velkých povstání navíc existuje i v Bahrajnu a Jordánsku.
A konečně je pravděpodobné, že třenice v asijsko-pacifickém regionu nevymizí; dokonce lze pokládat za mnohem pravděpodobnější, že ještě zesílí. Možnost vojenského incidentu za účasti Číny a některého z jejích sousedů – ať už jsou to Japonsko, Filipíny nebo Vietnam – nelze zcela opominout a teprve uvidíme, zda diplomatické kruhy v regionu dokážou tato pnutí zvládnout. Budoucnost je o to nejistější, že v mnoha zemích regionu včetně Číny, Japonska a Jižní Koreje nastoupilo k moci nové vedení.
Jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje porazila ve volbách svého rivala o pouhá čtyři procenta.
Těžkopádný multilateralismus
Co dalšího můžeme v roce 2013 očekávat? Jednou skličující a pravděpodobnou možností je, že globální snaha o uzavření nových dohod o podpoře obchodu, zpomalení tempa klimatických změn nebo regulaci kyberprostoru vyzní naprázdno. Rozsáhlý multilateralismus, v jehož rámci se k jednáním o nových dohodách scházejí zástupci většiny ze 193 zemí uznaných OSN, se stal příliš těžkopádným. Maximem, v něž můžeme doufat, je vznik malých dohod mezi vybranými vládami nebo dohod zahrnujících pouze určitou část mnohem širších problémů.
Největším úkolem pro svět bude možná otázka, co udělat s jaderným programem Íránu. Tato země už má k dispozici velkou část toho, co je zapotřebí k výrobě jaderných zbraní. Současně platí, že sankce uvalené velkou množinou států si vybírají na íránské ekonomice významnou daň.
Existují náznaky, že uvnitř země sílí debata o otázce, zda jaderné zbraně prosazovat i nadále – a riskovat tím nejen hospodářskou zkázu, ale i vojenský útok –, nebo zda raději přijmout diplomatický kompromis. Případný pakt by stanovil limity íránských jaderných aktivit a vyžadoval by, aby se Írán otevřel zevrubnějším mezinárodním inspekcím, než jaké kdy povolil.
Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád hovoří 16. ledna 2013 v teheránském parlamentu
Hlavní otázka pro letošní rok tak pravděpodobně bude znít, zda lze dojednat takový výsledek, který bude dostatečně vstřícný z pohledu Íránu a současně ne přehnaně vstřícný z pohledu Spojených států, Izraele a dalších zemí. Jisté však je, že otázka, zda v roce 2013 dojde k vojenské akci proti Íránu, nebo se ji podaří odvrátit, se stane pro tento rok zásadní a určující.
Málo solventní USA
Na seznam „nevyzpytatelných faktorů“ je však třeba připsat ještě jednu zemi: USA. Zde otázka stojí tak, zda se americký politický systém dokáže popasovat s úkoly, před nimiž stojí, z nichž mnohé se v poslední době zkomplikovaly. USA jsou i nadále největší hospodářskou a vojenskou mocností na světě, avšak otázky týkající se jejich solventnosti vrhají pochyby na jejich schopnost jednat a zaujímat ve světě vedoucí úlohu. Nedávné události ve Washingtonu nejsou právě uspokojivé. Globální vývoj nejen v roce, který nás čeká, ale i během příštích deseti a více let bude do značné míry záviset na tom, zda USA dokážou lépe řešit své domácí problémy a rozkoly.
Richard N. Haass
Richard N. Haass je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy. Jeho nejnovější kniha Foreign Policy Begins at Home: The Case for Putting America’s House in Order (Zahraniční politika začíná doma: Proč by si měla Amerika zamést před vlastním prahem) vyjde letos na jaře.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
