Jako člověk, jako platící zákázník si téměř všude můžete vybrat, jaký druh služby požadujete. Dokonce i když je vaše volba zjevně špatná a trváte na ni, většinou dostanete, co žádáte. Většinou. Chcete v restauraci tatarku a kečup ke svíčkové? Máte je mít. Chcete namontovat dvířka kuchyňské linky tak, že nepůjdou otevřít? Opravdu? Myslíte to vážně? Tak dobře, jak si přejete. Trochu přitvrdíme. Co třeba nechat si natankovat naftu do auta s benzínovým motorem? Určitě se personál bude bránit zuby nehty. Ale jsem přesvědčen, že budete-li se do krve hádat, trvat na svém a dáte jim to třeba i notářsky ověřené písemně, tak tam tu naftu nakonec natankují. Na Vaše riziko. Člověk má právo volby - pokud tím neohrozí někoho jiného. Ve výše uvedených případech o nic nejde. Ale, najednou, pokud jde o život, o vlastní holý život, si kdosi činí nárok člověku tuto volbu znemožnit. Zakázat. Jakým právem? Budou nám tvrdit, že nejde o vztah jako u platícího zákazníka. Ne? Lékaři - jako všichni ostatní pracující ve službách - tady nejsou z nějaké vyšší vůle, ale proto, že jsou lidé, kteří vyhledávají jejich schopnosti. Nejsme platící? I občan s běžným platem (průměrný plat zdaleka není ten nejběžnější) dejme tomu 8000,- Kč hrubého zaplatí na zdravotním pojištění spolu se zaměstnavatelem 1080,- Kč měsíčně. A když třeba nebyl 3 roky u doktora, tak nacpal do této kapsy 38.880,- Kč. To je čistá mzda, kterou si vydělá za půl roku. To prosím není neplatící zákazník. A teď si dotyčnému pacientovi, zákazníkovi, někdo dovolí říct, že si nemůže
vybrat léčebnou metodu. Že ústava příliš neplatí ve zpravodajské službě, policii, vojsku, v boji proti zločinu, politice, to se dá pochopit. Ale není důvod upírat základní lidská práva v nemocnici. Je to snad nápravně výchovný donucovací ústav? Má snad mít soudně stíhaný jedinec větší práva než poctivě pracující daňovník, dnes nemocný? Prosím. Tak nemocnice přejmenujme. Nejsem kompetentní vést odborný spor o účinnosti revitalizace. Tady jde o princip, který má prostupovat celou zdravotní péčí. Lékař léčení navrhuje, doporučuje, vysvětluje, ale pacient, je-li toho schopen a nejde-li o akutní zákrok, (nebo nejbližší rodina, přinejhorším pokud žádný blízký neexistuje tak k tomu stanovená komise), ten je konečná instance, jedině on má právo rozhodnout. Lékař je v takovém případě povinen pacienta informovat o skutečnosti, že daná metoda nebyla doposud schválena lékařskou komorou, informuje ho o rizicích a o jiných možnostech léčby a vyžádá si od pacienta písemný souhlas za účasti svědka a zástupce státní moci (notář, úředník). A je hotovo. Složité problémy se dají často řešit jednoduše. To co provádí lékařská komora je vrcholná ukázka arogance, je to výsměch ostatním občanům. Místo přemýšlení, jak revitalizaci zakázat a jak potrestat ty, co neuposlechnou, ať raději vydává energii na to, jak ji umožnit těm, co o ni žádají. Pacient asi, i když těžce, pochopí, že se nemůže nechat léčit předními světovými odborníky, protože si nikdo nemůže dovolit zaplatit třeba 2 mil. dolarů za léčbu. Ale být mu upřeno něco, co je ve finančních možnostech zdravotnictví, je odsouzenihodné. Jako asi každý člověk bych raději zdravotní pojištění jen platil - a nečerpal. Ale cítím s těmi nemocnými, kterým někdo škrtem pera vezme i tu třeba jen nepatrnou novou naději.
vybrat léčebnou metodu. Že ústava příliš neplatí ve zpravodajské službě, policii, vojsku, v boji proti zločinu, politice, to se dá pochopit. Ale není důvod upírat základní lidská práva v nemocnici. Je to snad nápravně výchovný donucovací ústav? Má snad mít soudně stíhaný jedinec větší práva než poctivě pracující daňovník, dnes nemocný? Prosím. Tak nemocnice přejmenujme. Nejsem kompetentní vést odborný spor o účinnosti revitalizace. Tady jde o princip, který má prostupovat celou zdravotní péčí. Lékař léčení navrhuje, doporučuje, vysvětluje, ale pacient, je-li toho schopen a nejde-li o akutní zákrok, (nebo nejbližší rodina, přinejhorším pokud žádný blízký neexistuje tak k tomu stanovená komise), ten je konečná instance, jedině on má právo rozhodnout. Lékař je v takovém případě povinen pacienta informovat o skutečnosti, že daná metoda nebyla doposud schválena lékařskou komorou, informuje ho o rizicích a o jiných možnostech léčby a vyžádá si od pacienta písemný souhlas za účasti svědka a zástupce státní moci (notář, úředník). A je hotovo. Složité problémy se dají často řešit jednoduše. To co provádí lékařská komora je vrcholná ukázka arogance, je to výsměch ostatním občanům. Místo přemýšlení, jak revitalizaci zakázat a jak potrestat ty, co neuposlechnou, ať raději vydává energii na to, jak ji umožnit těm, co o ni žádají. Pacient asi, i když těžce, pochopí, že se nemůže nechat léčit předními světovými odborníky, protože si nikdo nemůže dovolit zaplatit třeba 2 mil. dolarů za léčbu. Ale být mu upřeno něco, co je ve finančních možnostech zdravotnictví, je odsouzenihodné. Jako asi každý člověk bych raději zdravotní pojištění jen platil - a nečerpal. Ale cítím s těmi nemocnými, kterým někdo škrtem pera vezme i tu třeba jen nepatrnou novou naději.
