Bez nadšení i nářku je potřeba konstatovat, že v Česku je popová Madonna touhle dobou značně populárnější než její dávná jmenovkyně z Nazaretu. Není pochyb o tom, že Miloslav Vlk to ví. A jako člověk, jehož vzdělání a rozhled jsou naprosto špičkové, ví i to, že bez provokace by show nebyla show.
Na druhou stranu však musí být provokace jemná, jen jako na okamžik odhalené ňadro Janet Jacksonové, aby neoslabila komerční úspěch. Americká zábava musí být přece stravitelná jak pro prudérní spolky otců a matek, tak pro jejich ratolesti.
Proč tedy nedrží kardinál jazyk za zuby? Proč to vystoupení nepřejde, když už se na ně nechystá? Odpověď nemusí být vůbec složitá. Katolická církev, která je zatím na vedlejší koleji veřejného života, hledá prostor pro sebevyjádření a srozumitelný hlas.
Křesťany na celém světě nepochybně inspirovala i jarní muslimská vzpoura proti karikaturám proroka Mohameda. Samozřejmě nikoliv svou organizovanou povahou a násilností, ale připomenutím toho, že nepodmíněné hodnoty se mají hájit.
Proč nemáme Krista tak rádi jako muslimové svého Proroka? Tuto otázku si musí katoličtí i protestantští hodnostáři úplně vážně klást.
A samozřejmě hledají cestu, jak svůj postoj vyjádřit zejména ve skeptických a zcela sekulárních zemích západní Evropy, mezi něž Česko patří. Jestliže nyní tedy mluví pan Vlk proti Madonně, chová se naprosto pochopitelně. Řekněme, že v nějaké třídě tupí a zesměšňují naše dítě (byť nevinně a bez újmy na zdraví). Každý rodič se tam vydá a řekne, že to není správné.
Přiměřený protest proti znevažování hodnot, které považujeme za absolutní, je nepochybně správný. A proč by měl mlčet zrovna kardinál, když se mu něco nelíbí?
Jestliže něco zaráží, tak je to naléhavost, s jakou církev hájí symbol. Kdyby byla hlasitější a důslednější při hájení skutečných, nesymbolických hodnot, například ve věci potratů a eutanazie, kdyby se častěji, srozumitelněji a přitažlivěji zapojovala do veřejné debaty, byl by pro sekulární společnost nynější protest věrohodnější.
