„Jste pýchou celé země, povzbudili jste celý národ,“ řekl Macron hráčům v moskevské šatně těsně po jejich vítězství. V pondělí potom tým přivítal v Elysejském paláci.
Před začátkem nedělního zápasu žertoval v televizním pořadu slavný francouzský komik Jamel Debbouze, že díky mistrovství světa zmizí z Francie rasismus - na 48 hodin. Světová média na začátku tohoto týdne opravdu poukázala na bujaré multikulturní oslavy, kterým se podařilo na pár dní smazat rozdíly mezi rasami, neshody mezi městy a venkovem, imigranty a domorodci.
Podobná euforie zaplavila Francii i po vítězství mužstva známého pod jménem „Black-Blanc-Beur“ (černí, bílí, severoafričané), které šampionát vyhrálo v roce 1998.
Pro Francii, ve které rozdělení společnosti posílily hlavně teroristické útoky z roků 2015 a 2016, je vítězství v šampionátu úlevou. „Je to taková národní úleva po útocích,“ řekl deníku The New York Times Patrick Weil, historik se specializací na imigraci vyučující ve výzkumném centru CNRS a univerzitě Yale.
Není pochyb, že výhra Francie je darem i pro Emmanuela Macrona. Snímek, na kterém francouzský prezident spontánně vyskočil ze sedadla s pěstí ve vítězném gestu na stadionu v Moskvě, když dal jeho tým gól, se stal novou ikonou jeho úřadování.
Fotbal však pro Macrona představuje mnohem víc, než jen sport. Vítězství Francie na mistrovství světa se může odrazit i na jeho popularitě ve chvíli, kdy se výrazně zvedla nálada v zemi. V roce 1998 oblíbenost tehdejšího prezidenta Jacquesa Chiraca vzrostla z 45 procent v červnu na 59 procent v srpnu poté, co Francie vyhrála na MS. Nad padesáti procenty potom zůstala ještě dalších osmnáct měsíců.
Macron našel své hrdiny
Francouzský deník Le Figaro však podobnou změnu ve vnímání současné hlavy státu nezaznamenal. Přes osmdesát procent Francouzů sice míní, že má sportovní událost pozitivní vliv na národní hrdost a přes sedmdesát procent zastává názor, že se vítězství kladně odrazí na obrázku Francie ve světě, přes šedesát procent tázaných však stále nepovažuje Macrona za dobrého prezidenta.
Hájím velké podniky a tím celý národ, vysvětloval Macron svou politiku |
Ve chvíli, kdy prezidenta jeho odpůrci obviňují z pohrdání chudší vrstvou společnosti a z posunu k politické pravici, se však Macronovi může vítězství ve fotbalu hodit i z dalších důvodů. Fotbal ve Francii totiž představuje přesně ten typ sociální mobility, o které Macron často básní.
Sídliště obklopující pařížskou metropoli, kde žije mnoho imigrantských rodin, se pyšní mnoha amatérskými fotbalovými kluby, kam si lidé chodí zahrát po škole či práci. Ty se staly obřím zdrojem talentů pro národní tým. Pro Macronovu vizi boje s chudobou jsou nadání a práce na sobě hlavními body a zrovna fotbal je toho mocným důkazem.
Ve svých projevech navíc několikrát zdůraznil, že liberální demokracie čelící temné hrozbě nacionalismu potřebuje hrdiny, kteří dokážou vzbudit pozitivního národního ducha a překonat „smutné vášně“ podporované populisty. Zdá se, že „nejšťastnější muž francouzské politiky své hrdiny právě našel “, napsal britský týdeník The Economist.
