Představme si, co by se stalo, kdyby běloruský samoděržavec přijel. Je to nevyzpytatelný chlapík a určitě by udělal všechno, aby svůj úspěch proměnil ve zlato. Všude by se vnucoval a v nadsázce není vyloučeno, že by v čele anarchistů vytáhl protestovat proti zločinecké organizaci.
Neboť on, aspoň ve svých domácích projevech, Severoatlantickou alianci považuje za zločinnou. I když to je asi extrémní příklad, získal by Lukašenko nezaslouženě největší tribunu na světě. A musel by být připuštěn jako trpěný host k hodokvasu prostě proto, aby nezpůsobil skandál.
Je dobře, že pan Lukašenko nepřijede. Nejdůležitější, abychom si to uvědomili, je však argument morální. Evropské země daly na index Rakousko kvůli Jörgu Haiderovi. Mezi Jörgem Haiderem a Alexandrem Lukašenkem je však politický rozdíl jako mezi Štětináčem a Jackem Rozparovačem.
Běloruský prezident je agresivní demagog, jeho stát je policejní a připomíná reálný socialismus za Brežněva. Pro nás, kdo jsme ho zažili, je to zlý sen. V politice však nejde o morálku. Trochu cynicky řečeno - jaký prospěch by nám kynul z Lukašenkova příjezdu? Odvety, kterou nám hrozí, se obávat opravdu nemusíme.
Tak mu můžeme zaklapnout dveře. Pro vízum hraje jen to, že celá věc je trapná blamáž. NATO na rozdíl od jiných, ne vzorně demokratických vládců běloruského pána nepotřebuje. Nedokázalo se s tím vypořádat diplomaticky, řešení shodilo na bedra nováčka. Jenže to je fakt. A lepší je mít na krku blamáž než blamáž i pana Lukašenka.
