Myslím, že lidé zpočátku brali prezidenta Masaryka jako nástupce rakouského císaře: měli jsme svého císaře pána, československého. Jeho demokratismus byl brán jako jeho povaha osobní.
Republikánství neznělo nijak, muselo se teprve uvádět v platnost a jeho zvuk ve zvyk. Ve třetí třídě obecné školy jsme se ke státnímu svátku 28. října učili básničku, která začínala slovy: Maličký jsem republikán ... Byl jsem tedy od narození roku 1926 republikán, nevěda o tom. Tento titul a označení jsem na sebe bral zároveň s informací, že jsem Čech. Sám od sebe bych to nepocítil. Bylo to vlastně moje první vzdělání; a obráceně – že naše slunce je hvězda, to také patří ke vzdělání. Vzdělání vůbec je znalost něčeho, co není vidět: třeba že sůl je chlorid sodný a že ten staříček na zdi je pan prezident.
Masaryk je opravdu výjimečný jev. I filatelisticky
Mně se pan prezident zpřítomnil na poštovních známkách. Začal jsem je sbírat ještě za jeho života, neboť si pamatuju, že smutečního Masaryka jsem dával na konec. Co je dnes zajímavé: že známek s Masarykem vycházelo velice mnoho, v různých hodnotách a barvách. Byly rozličně rámované a jedna edice se lišila od předešlé jen jiným počtem vavřínového listí a já nevěděl, jak to mám chápat. Napadlo mi onehdy, jak poklesla královská sláva prezidentů: že se prezident Havel musel obejít se dvěma edicemi a Václav Klaus jakbysmet. Prezident Masaryk je opravdu výjimečný jev i filatelisticky.
Jednou jsme se ve škole dověděli, že pan prezident Osvoboditel se vzdal úřadu a nastupuje po něm dr. Edvard Beneš, jeho spolubojovník. Také ten se brzy objevil na známkách v různé hodnotě a barvě. A co je zajímavé: současně s těmito dvěma postavami se dost vyskytoval Milan Rastislav Štefánik: neboť k nim pevně patřil. Také on měl svou sérii. A vidíte, náš prezident Obnovitel nikoho takového při sobě nemá.
Že pan prezident umřel, dověděl jsem se od maminky, která to slyšela ráno („to kalné ráno“) v obchodě. Neměli jsme rádio. Říkala to se smutkem, jaký příslušel té zprávě, ale neplakala. Plakat, politicky plakat viděl jsem, když nedávno (!) na podzim 1982 umřel sovětský vládce Leonid Brežněv. Toho dne jsem ráno vyjel do města a tu se najednou začaly na domech objevovat černé vlajky: jako by přímo vyskakovaly. Když jsem došel na Staroměstské náměstí, bylo všude až černo. Vešel jsem do jakéhosi úřadu s tou černou vlajkou, abych se zeptal, co se stalo. Ve vrátnici mi taková ta typická soudružka s pistolí, starší a silná, řekla: „Vy nic nevíte?“ Musela se vydýchat, než mohla mluvit: „Umřel soudruh ... soudruh Brežněv ... a my ...,“ hlas se jí zhroutil v pláči: „My jsme velice smutné ...“
(...)
Změny přišly
Po Masarykově smrti v roce 1937 se žádné změny nečekaly, doufalo se naopak, že všecko zůstane jako dosud. Nezůstalo. Prezidentu Benešovi počítali naši učitelé za zásluhu budování Malé dohody, která se od svého vzniku po roce 1920 vyvíjela v obranné protifašistické společenství, a pan učitel Ječmínek nám samozřejmě napsal na tabuli slova rumunské a čtyř jugoslávských hymen a měli jsme se je naučit, proto je umím: „Naprej, zastava slave ...“ Kdežto dnešní Slovinci ani Chorvati, jak jsem se přesvědčil, je neumějí!
V květnu 1938 můj tatínek narukoval. Bude válka? Mnichov. Měli jsme se Němcům bránit? Nechápu lidi, kteří dneska vědí, že prezident Beneš měl dát rozkaz k obraně. Myslím si, že zrádný Albion a zbabělý galský kohout by nám tehdy nepomohli. (Ať někdo z nich prohlásí, že by byli pomohli!) A Němci by nás byli okupovali stejně, jenže bychom to přežili ve velice horším stavu.
Ke druhému ze tří Benešových osudových kroků – abdikace a odchod do exilu – neměl jsem tehdy a nemám ani dnes žádný komentář. Člověk na takovém místě a v takové situaci potřebuje a má svá rozhodnutí obhájit především pro sebe. (E. Beneš: Mnichovské dny, Šest let exilu a druhé světové války.) Nemůže však čekat, že je obhájí před všemi lidmi, kteří nikdy neměli za nic velkého odpovědnost, ba neuměli se třeba ani správně oženit.
(...)
Zrazeni ze všech stran
Často jsem tehdy v internátě slýchal od kluků jednoduché názory: že jsme zrazeni ze všech stran: Benešem v exilu, protektorátní vládou doma a Slováky. Já jsem si zapsal cosi, s čím bych do takové debaty jít nemohl: „Ti za mořem nejsou zrádci, vláda musela uprchnout, nesměla však národ nechat osiřelý. Ti, kteří zde zůstali, vyšli vstříc nepříteli, jehož silou nebylo lze překonat, proto se rozhodli pro úskok. Přátelské přijetí zavřelo krvelačnou tlamu, avšak ohromilo a poděsilo celý národ ... Ano, národe, jsi ujařmován, ale rukou českou a přechodně, měj strpení. Věřili jsme ve všechno a všechny, jen ne v sebe. Přišel jsi ty, nepříteli, a ukázal jsi nám, jak jsme chybili ... Jenže jsi se přepočítal. Zanechavše staré, povedeme novou, tobě málo prospěšnou politiku.“ Můj zápis končí větou: „Nedej Bůh, abych se dostal do situace, kdy bych musel volit buď – nebo.“
Prostě jsem si myslel, že musí existovat nějaký plán, jak odolat. Říkal jsem si: Máme mít vůbec nějakou vládu, či to nechat úplně na nepříteli? Uvažte: v internátě, beze zpráv a nějakých styků, věděli jsme jenom to, co jsme si sami vymysleli. Později jsem se dovídal o činnosti prezidenta Háchy a několika ministrů: že se zastával studentů, odporoval germanizaci, pokoušel se působit na Hitlera. Takto jsem doufal v jakousi odpovědnost a tajnou snahu potom i za Husáka.
Je to strašná, snad nejtěžší mužská role – přijmout podobu zrádce, abych něco zachránil. Je to největší statečnost: vedle toho nechat se zabít.
Prezident Hácha by se opravdu byl raději nechal zabít, kdyby tím něčeho dosáhl. A já ve své sérii ani nemám jeho známku! Když hledím na stránku protektorátu, jsou tam samí Hitleři, a české označení protektorátu se pod německým pořád zmenšuje. Chtěl jsem si dnes ve Filatelii koupit Háchu, a co jsem se dověděl: prezident Hácha nikdy nevyšel! Vyšel Heydrich, a na jeho známce jsou země Čechy a Morava napsány už jen německy. Háchův konec byl strašný. Lůza vlastenců ho v kleci nosila po ulici s označením zrádce. Byl v květnu 1945 zatčen, odvezen do vězeňské nemocnice, kde v červnu zemřel. Pochovali ho na vinohradském hřbitově do hrobu beze jména. Když nedávno vyšla sbírka jeho básní, bylo to překvapení, ale já jsem si vzpomněl, jak nám ho kdysi uváděl pan učitel Ječmínek. Básně jsem už někomu dal, ale kdybych je měl, vybral bych nějaký verš, který by se hodil na hrob „neznámého prezidenta“.
Když se prezident Edvard Beneš vrátil, přivezl nám těžký politický dar: onu smlouvu se Sovětským svazem. A zase: kdo to chcete odsoudit? Když nezdarem není vinen on, ale ten, s kým tu smlouvu udělal. Jeho krok byl přece úplně shodný s jeho celou politickou tvorbou i s osobní povahou a životním názorem. Máme-li Benešovi opravdu co vytýkat, tedy to, že se ke své škodě dal vůbec zvolit prezidentem.
Poučení: Nedělejte to nikdo, vykašlete se národu na to. Však to vidíte i dnes.
(...)
Havarijní prezidenti po Benešovi
Nebyl jsem 25. února 1948 na Václavském náměstí, když tam přišel Gottwald a prohlásil: „Právě jsem se vrátil z Hradu ...“ To je myslím jediný Benešův čin, nad kterým můžeme vést debatu. Naše názory, když nemáme jiné než obecně známé informace, budou se víc než o skutečnost opírat o naše odlišné povahy. Měl Beneš, či neměl přijmout demisi nekomunistických ministrů? Rozhodl se podle své povahy jako teď my.
Mně se otázka zdá nesprávná, až neslušná. Zajímavější je jiná: měli ti ministři podávat demisi? Jednali jako slaboši žádající sílu na někom jiném. Kupodivu o této otázce se nemluvívá. Uvažujme: Co by se bylo dělo dál? Milice ... lid ... občanská válka ... Rusové? S mou povahou měl jste, pane prezidente, ty ministry poslat pryč: ať se poradí a jednají. „Večer budete mi podávat hlášení!“ – Ne, já nejsem opravdu správný republikán. Protože já bych i dnes věděl, co rozkázat, zakázat ... Proto ani nevidím na obzoru rázného kandidáta prezidentství do těchto poměrů, pro tyto spotřebitele svobody.
Všichni ti havarijní prezidenti po Benešovi byli obětovanci osudu řízeného odjinud. O Gottwaldovi se ví, že nějakou naši cestu k socialismu uznal za nemožnou. Zajímalo by mne, kdyby mě to zajímalo, jak by zněla ta dobrá a nejlepší vůle, s níž ti nešťastní muži šli na prezidenty.
Zápotocký měl pověst lidového člověka. Že psal romány, to by svědčilo o nějakém ideálu, který však stranická mašina rozdrtila. Právě v době premiérství tohoto spisovatele (1948-53) došlo k nejtěžším politickým procesům a k násilí po celé zemi. Toto se mi zdá důkazem, že v určitých poměrech je jedno, kdo je prezidentem. Bojím se, že taková situace se zase blíží: neboť dnešní ředitelé a šéfredaktoři rozhlasů, televizí a novin jsou před penězi mnohem zbabělejší, než byli tehdejší před komunistickou stranou. Totiž tenkrát si mnozí komunisté uvědomili, že ten kryt jim umožňuje nějaký osobní pohyb. Vás, kteří se šklebem hledíte na osmašedesátníky, jsem zase předběhl: já mám strach z devadesátníků.
Dva se vymykají
Měli jsme dva prezidenty, kteří se z toho modelu vymykají: Ludvík Svoboda a Gustáv Husák. Oba prošli tou lámací komunistickou mašinou. Protože měli jakousi pevnost, obstáli, ale působili dál už jen se zbytkem své síly a vůle. Svoboda ve svůj čas zmařil sovětské plány na dosazení „vlády dělníků a rolníků“ u nás. Husák má možná zásluhu, že místo desetitisíců odvlečených na Sibiř byly statisíce jenom vyhozeny z práce.
Začali jsme prezidentem, který silou svého ducha působil na stát, končíme zjištěním, že prezident naopak je výpěstkem státu. Dojde-li k jeho lidové volbě, nebude znamenat nic. Fakticky není ničím jiným než úředníkem, však to je ta pojistka proti diktatuře. Pak ale tím spíš má význam, když svou neúřední osobní autoritou přesahuje a působí na společnost. Můj prezident nemá být obrazem poměrů, jaké jsou, ale nápovědí k přesahu. Já takového kandidáta mám, psal jsem o něm, ale do této úvahy to nepatří: ta má čtenáře pobídnout, aby si představil svého.
Ne jen úředník
Prezidentem má se stát člověk, jenž tím směrem neúmyslně už pracoval. Takovým člověkem byl Václav Havel. Byl jsem dost blízko vedle něho: že to má být on, bylo tak samozřejmé, že poměry i s parlamentem neměly proti němu váhu. Prezident má jím chtět být! Aby nebyl vehnán do sebeoběti jako Hácha. Člověk s představami jen ekonomickými a právními mne nezajímá. Nemusí to být filosof, ale musí mít svou filosofii života a světa. Myslím, že Václav Klaus má ctižádost toho druhu a proti možným jiným návrhům je to ještě zřetelnější. Napadá mě, že jen on by ještě mohl překonat dosavadního sebe, když objeví v čem.
Já, „maličký republikán“, přeju si, aby pan prezident byl z našeho historického a kulturního rodokmenu. Aby to nebyl jenom jakýsi úředník ve správě nějakého evropského okresu.
. Všichni naši prezidenti
|
Článek Ludvíka Vaculíka je součástí sborníku Všichni naši prezidenti, který vyšel jako speciální číslo Reflexu a k dostání je na novinových stáncích. Dalšími materiály přispěli Jiří Ješ (text Moje Hradčany), Josef Mlejnek mladší (Deset mužů z Hradu), Dušan Šrámek (První dámy státu), Petr Sokol (Odkud se v Evropě berou hlavy států) a editor sborníku Bohumil Pečinka (Jedenadvacet prezidentských voleb).
