Jak expertka Čírtková ve svých přednáškách i v odborných publikacích zdůrazňuje, ohroženým se může stát prakticky každý člověk. Někteří jsou ale bezbrannější, jak odhaluje věda zvaná viktimologie, která se zabývá charakteristikami obětí domácího násilí. Za posledních 40 let ovšem shromáždili odborníci také řadu zajímavých poznatků o aktérech domácího násilí.
Začneme u domácích násilníků. Jak se dají roztřídit?
Obecně platí, že vzniká-li domácí násilí již v počátcích soužití, pravděpodobně souvisí s povahou násilníka, kterou lze jen obtížně měnit. Na osobnostně narušené domácí tyrany se zaměřili psychologové z Washingtonské univerzity N. Jacobson a J. Gottman, kteří rozlišili domácí tyrany do dvou skupin. Pojmenovali je kobra a pitbul.
Ludmila Čírtková(nar. 1954) absolvovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vede katedru společenských věd na Policejní akademii v Praze a externě přednáší forenzní psychologii na Právnické fakultě UK. Jako policejní psycholožka spolupracuje na objasňování a vyšetřování závažné trestné činnosti. Mimo jiné se také zabývá kriminální psychologií, viktimologií (naukou o obětech trestných činů) a psychologickou pomocí obětem trestných činů. Pracuje také pro Bílý kruh bezpečí. |
Co lze říct o kobrách?
Kobry coby původci těžkých podob domácího násilí jsou považovány za nenapravitelné pachatele. Mají řadu psychopatických rysů, jsou výrazně egocentričtí a bez výčitek svědomí. Agresivně prosazují své potřeby nejen doma, ale i v jiném sociálním prostředí.
Pro kobry jsou typické rychlé a intenzivní agresivní výpady bez velkých emocí. Před napadením působí klidně a ani v průběhu incidentu se „nerozpálí do běla“. Jsou schopny náhle ve fyzické agresi přestat a dělat, jako by se nic nestalo. Kevin Dutton, autor známé knihy o psychopatech, říká, že typ kobra se lépe uvolní a zrelaxuje při bití partnerky, než když odpočívá v křesle se zavřenýma očima.
Hádám, že pitbulové jsou emotivnějšími násilníky.
Ano, v určitém ohledu představují protipól kobry. U nich je agrese včetně fyzického napadání spojena se silnými emocemi. Obvykle to bývají introverti se sklonem k depresivním náladám. Na partnera či partnerku jsou více emocionálně navázáni, proto trpí obavami z jejich ztráty. Frustrace v nich postupně narůstá a vede k výbuchům zlosti. Oběť často kontrolují, a pokud vztah skončí, hrozí riziko stalkingu.
Mají však větší šanci si své jednání uvědomit a pokusit se ho korigovat, ne?
Pitbulové jsou skutečně v omezené míře schopni náhledu. Mohou projevovat alespoň částečné výčitky svědomí, a pokud navštíví nějaký terapeutický program, není to s nimi beznadějné. Existují ale i jiné klasifikace domácích násilníků.
Někteří mají dvojí tvář a na veřejnosti image slušného člověka. Zlé chování ovšem může být i projevem duševní nemoci. Souhrnně platí, že skuteční tyrani vykazují různorodé povahové anomálie od egocentrismu, absence pocitů viny, narcistních sklonů nebo uspokojení z ponižování druhých.
Týrání dětí je každý povinen nahlásit, je to klíčové, říkají expertky |
Je psychické násilí stejně kruté jako to fyzické?
Studie a výzkumy to potvrzují. Naomi I. Eisenbergerová, badatelka z USA, nedávno prokázala, že psychické rány na nás působí stejně jako tělesná zranění. Obrazně řečeno – zlomená noha bolí stejně jako zlomené srdce. Oba druhy bolesti, tedy tělesná i psychická bolest, totiž aktivují stejné neuronové okruhy v mozku.
Výzkumnice komentovala svá zjištění slovy, že rčení „puklo mu srdce žalem“ anebo „utrápila se k smrti“ nejsou pouhé metafory, ale vystihují realitu. Psychické týrání se tedy může projevovat i tělesně, například vypadáváním vlasů, bolestmi zad anebo tělesným chřadnutím a celkovým poklesem imunity.
Často slyšíme, že se obětí domácího násilí může stát prakticky kdokoliv. Ale normální přece je, nenechat si to líbit.
Agresor si jako terč vybírá obvykle psychicky slabšího, závislejšího či zranitelnějšího jedince. A zdaleka to nemusí být jen intimní partner. Mezi ohroženými osobami nalézáme lidi se všemi stupni vzdělání, věřící i ateisty, mladé lidi i seniory, pracovně úspěšné i ty bez zaměstnání. Do mnohých by to přitom nikdo nehádal.
Máte po ruce nějaký příklad?
Paní M. byla úspěšnou manažerkou v mezinárodní výrobní firmě. V pětatřiceti letech se vdala za muže kolem padesáti let. Do vztahu se narodily dvě děti, dcera a syn, nicméně v manželství narůstaly problémy. Dotyčný manželku ponižoval i v přítomnosti dětí, v noci ji budil a zastrašoval. Žena mu v zájmu klidu v rodině ustupovala.
Policii volala až v okamžiku, kdy manžel držel na klíně tehdy tříletého syna a s kuchyňským nožem v ruce říkal: Zabijeme maminku teď, anebo někdy jindy? Nakonec matka s dětmi strávila přes půl roku v azylovém domě, než se jí podařilo vyřešit rozvod a vystěhovat bývalého partnera ze svého rodinného domu.
Takové otálení se těžko chápe.
Abychom mohli dobře porozumět chování ohrožených osob, musíme vědět, čím si prošly. Jaký typ domácího násilí zažily. Na stresy anebo traumata reagujeme různě, záleží zejména na naší osobnosti, schopnosti čelit ranám osudu. Kolikrát se v údivu ptáme, proč to vlastně dotyčný snáší? Jenže takto položená otázka je typickým příkladem přenášení viny za domácí násilí na oběť. Není nějak divná, když násilníkovi ustupuje?
A jak na tuto otázku odpovíte?
Odpověď bývá jednoduchá. Oběť je příliš slušná, k násilníkovi ji připoutává určitá emocionální vazba a i víra, že se jednoho dne vše v dobré obrátí. Ale třeba i konvence, tedy snaha udržet rodinu, postarat se o své rodiče. Zajímavé je, že otázky tohoto typu padají až v okamžiku, kdy dojde k dramatickému konci domácího násilí.
Kladou je někdy i profesionálové u soudu. Chce se říct, že po bitvě je každý generál. Ve viktimologii nicméně platí zásada: oběť zasluhuje respekt, je to osoba, která trestný čin nespáchala. Změní se to až v okamžiku, kdy se role převrátí.
Máte na mysli situaci, kdy se z oběti stane pachatel?
Ano. Pro tyto mimořádné případy je typické, že tragické koncovce předchází nejen dlouhodobé trápení obětí, ale i jejich snaha se tyranovi zavděčit či zalíbit, což ale obvykle nevede k žádným pozitivním změnám. Dlouho prožívané trápení, které vyústí v násilí, popisujeme jako protrahovaný afekt.
Varovným signálem je roztáčející se dynamika domácího násilí. Na jedné straně stojí ustupující oběti, které se snaží získat přízeň agresora. A na straně druhé odbrzděný násilník, který na tuto vstřícnost reaguje opačně. Tedy stupňováním šikany.
Je v této fázi ještě čas na dobré řešení?
Člověka v pozici ustupující oběti by měly probudit silné pocity bezvýchodnosti, například to, že začíná myslet na sebevraždu. To je bzučák vnitřního psychického alarmu. V této době je ještě čas vyhledat pomoc.
Jak lze vysvětlit fakt, že čím déle je člověk trýzněn, tím méně volá o pomoc?
Vysvětlení nabízí teorie uvařené žáby. Vložíme-li žábu do hrnce s vařící vodou, snaží se okamžitě vyskočit, protože vnímá nebezpečí, jde jí o život. Když však ponoříme žábu do hrnce s vlažnou vodou, kterou postupně zahříváme, nevyskočí. Nepozná totiž „bod zlomu“, tedy v kterém okamžiku už je situace natolik vážná, že je třeba něco udělat.
Žádná facka není výchovná, míní terapeutka. Násilní většinou bývají muži |
Oběti zpočátku věří, že jde o ojedinělé výbuchy násilníka a omlouvají jeho chování. Opakování incidentů je psychicky decimuje, pociťují bezmoc. Nemají dost peněz, bojí se odejít, někdy ani není kam… Rodina přestává fungovat jako místo bezpečí a důvěry. Někteří experti proto tvrdí, že domácí násilí z nás dělá „psychické bezdomovce“. V takovém duševním rozpoložení už nefunguje naše mysl jako počítač, který hledá racionální řešení.
Proč se ovšem oběť domácího násilí mnohdy nikomu nesvěří, neporadí se?
Existují dva hlavní důvody. Je to toxický stud a snaha udržet zdání zdravé rodiny. Zdravý stud představuje druh emoce jako například smutek, vztek či radost. Člověk ho cítí obvykle poté, co udělal nějakou chybu či špatnost a chce svůj prohřešek napravit. Toxický stud je naopak spojen s prožitky vlastní bezcennosti a bezmoci, což pak může paradoxně vyvolat potřebu závislosti. Tak vznikají patologická pouta mezi tyranem a jeho obětí.
Nestává se tohle hlavně seniorům, kteří se stydí za své násilnické potomky?
Ano, pro ně je to typické. Fenomén toxického studu je vyvolán tím, že ubližuje osoba, která je pro oběť velmi důležitá. Současná generace seniorů raději mlčky strádá, protože se cítí zodpovědná za ochranu rodiny. Někoho vůbec nenapadne, že by mohl vztah s blízkými, kteří mu ubližují, ukončit.
Jak tyto lidi přesvědčit, aby takříkajíc prozřeli a vyhledali pomoc?
Hledat pomoc je projevem síly, nikoli slabosti. V současné době existuje v ČR síť poradenských míst. Je možné se obrátit na intervenční centra pro oběti domácího násilí, na poradny Bílého kruhu bezpečí pro oběti trestných činů nebo psychologické praxe.
První kroky lze udělat telefonicky, například zavolat na nonstop linku 116 006. Policisté mohou vykázat násilnou osobu na 10 dní z bytu. V České republice je týrání osoby ve společném obydlí trestným činem již od roku 2004. V závažných případech domácího násilí je tedy možné přímo podat trestní oznámení na policii.
Někdy se mluví o tom, že oběť tyrana vyprovokovala.
Obecně se rozlišují dva typy skutečně provokující oběti. První variantu představuje akutní konfliktní situace, ve které pozdější oběť rozdráždí budoucího pachatele tak, že v něm vzbudí takzvanou horkou agresi a on zaútočí, aniž by tento čin plánoval.
V druhém případě si obě strany vymění role a z původního tyrana a tedy pachatele se nakonec stává oběť. Jde o situace, kdy tyran oběť dlouhodobě deptá a ponižuje. Pak se stane to, co lidové přísloví vyjadřuje podobenstvím o džbánu s utrženým uchem a atakovaný sáhne k násilí.
Nakolik lze takové jednání ospravedlnit?
Oběti se obvykle necítí jako zločinci, vzali „jen“ spravedlnost do svých rukou. Jenomže v tom je právě problém: Člověk nemá právo trestat a notabene brát život druhému. I vražda tyrana je podle práva vraždou.
