Napadený živočich - kalifornská velryba šedá - se potápí pod hladinu. Nemůže moc hluboko, mořské dno leží jen asi třicet metrů pod hladinou. Provaz spojuje harpunu s kánoí, kterou velryba krátce vleče po hladině za sebou. Pak se mořský savec vynořuje na hladinu, aby se nadechl. Scéna se poněkud modernizuje: k velrybě se blíží motorový člun. Jeden z mužů na jeho palubě vrhá další harpunu. Následuje několik výstřelů z velkorážní kulovnice. Šedá barva moře rudne krví a velryba pomalu umírá. Její lovci radostně gestikulují zaťatou pěstí s palcem vztyčeným k nebi. Povedlo se.
Událost, k níž došlo před pár dny u severozápadního pobřeží Spojených států, vzbudila v USA i ve světě rozporuplné reakce.
Jako by se při ní střetly dvě rozdílné civilizace uznávající odlišné hodnoty.
Lovci, oblečení většinou v džínsech a tričkách, jsou Indiáni z kmene Makahů, kteří po třiasedmdesáti letech znovu ulovili velrybu téměř tak, jako jejich předkové. "Přenášíme náš kmen, naše dědictví a naši identitu do nového tisíciletí," říká pyšně Keith Johnson, jeden z jejich vůdců.
Indiánská velrybářská výprava potlačila v místních televizních zprávách jinak pravidelné informace o konfliktu na Balkáně.
Názory v televizních anketách odrážely veřejné mínění, které čin spíše odsoudilo jako kruté barbarství. "Ti lidé si snad myslí, že maso, které jedí, pochází z vakuově balených sáčků ze supermarketů," poznamenal k tomu další makahský vůdce Wayne Johnson, který velrybářské výpravě velel.
Paradoxů je tu dost. Ochránci přírody, kteří se často odvolávají na tradice přírodních národů, se snažili Indiánům v jejich lovu zabránit. Plašili velryby svými motorovými čluny a skútry, najížděli jimi na velrybářskou kánoi. Několikrát tak lov překazili.
Americká pobřežní stráž, která jinak pomáhá dohlížet i na ochranu kytovců, tentokrát chránila bezpečnost velrybářů a několika ochráncům přírody jejich lodě zajistila a poslala na pevninu. Cheryl Rorabeck-Silerová, středoškolská učitelka, zabránila jednomu z předchozích pokusů o lov velryby tím, že svým motorovým skútrem vjela mezi ni a lovce. Dostala za to pokutu. Podle oficiálního zdůvodnění porušila zákon na ochranu mořských savců, protože se k velrybě přiblížila moc blízko.
Pro Makahy však nyní tento zákon neplatil. Již v roce 1855 jim bílí kolonisté smluvně zaručili právo na lov velryb. Jenže pak Indiánům nezbylo než živit se spíše farmařením. Navíc USA podepsaly mezinárodní zákaz lovu kytovců. V posledních letech indiánské kmeny stále více vyžadovaly svá práva. Americké úřady, tísněné vzpomínkou na předchozí násilné obsazování kontinentu, začaly ustupovat.
V říjnu 1997 pak USA při jednání Mezinárodní velrybářské komise v Monaku prosadily právo Makahů ulovit čtyři velryby ročně. Stejné právo mají také Eskymáci na ruské Čukotce. Ti ovšem smějí lovit 120 velryb ročně a využívají této možnosti zhruba ze tří čtvrtin.
Naprostá většina námořních států lov velryb odmítá. Norsko a Japonsko však využívají mezer v mezinárodních dohodách a loví velryby například pro "účely vědeckého výzkumu" a získané maso dávají na trh.
Mořští biologové dnes obvykle soudí, že vyhynutí hrozí pouze dvanácti z osmdesáti existujících druhů velryb. Norští i japonští vyjednavači při mezinárodních jednáních z toho vyvozují, že limitovaný lov ostatních velryb je možné znovu povolit. Odpůrci argumentují tím, že není možné účinně kontrolovat, kolik a jakých druhů velrybáři skutečně uloví.
Několik ekologických organizací nechalo provést genetický rozbor velrybího masa z japonských obchodů a zjistily, že pochází z chráněných druhů, které podle oficiálních údajů neměl nikdo lovit. Ochranáři z toho vyvozují, že pouze úplný zákaz lovu umožní všem velrybám přežít.
Makahové se neskrývali za žádné kličky, ale zabili velrybu zcela otevřeně a riskovali při tom podstatně víc než námořníci z norských či japonských plovoucích průmyslových jatek. Nediskutovali při tom o potřebě či nepotřebě ochrany těchto největších savců světa. I v zemi všude stejných hamburgerů a coca-coly uskutečnili jakousi verzi své dávné tradice, a narušili tak stereotypy ve vztazích mezi etniky žijícími na americkém kontinentě.
Pak velrybu na břehu postupně rozřezali na malé kousky, které mohou udit, smažit nebo grilovat. Na slavnostní velrybí hostinu pozvali zástupce indiánských kmenů z celých USA a Kanady.
Událost, k níž došlo před pár dny u severozápadního pobřeží Spojených států, vzbudila v USA i ve světě rozporuplné reakce.
Jako by se při ní střetly dvě rozdílné civilizace uznávající odlišné hodnoty.
Lovci, oblečení většinou v džínsech a tričkách, jsou Indiáni z kmene Makahů, kteří po třiasedmdesáti letech znovu ulovili velrybu téměř tak, jako jejich předkové. "Přenášíme náš kmen, naše dědictví a naši identitu do nového tisíciletí," říká pyšně Keith Johnson, jeden z jejich vůdců.
Indiánská velrybářská výprava potlačila v místních televizních zprávách jinak pravidelné informace o konfliktu na Balkáně.
Názory v televizních anketách odrážely veřejné mínění, které čin spíše odsoudilo jako kruté barbarství. "Ti lidé si snad myslí, že maso, které jedí, pochází z vakuově balených sáčků ze supermarketů," poznamenal k tomu další makahský vůdce Wayne Johnson, který velrybářské výpravě velel.
Paradoxů je tu dost. Ochránci přírody, kteří se často odvolávají na tradice přírodních národů, se snažili Indiánům v jejich lovu zabránit. Plašili velryby svými motorovými čluny a skútry, najížděli jimi na velrybářskou kánoi. Několikrát tak lov překazili.
Americká pobřežní stráž, která jinak pomáhá dohlížet i na ochranu kytovců, tentokrát chránila bezpečnost velrybářů a několika ochráncům přírody jejich lodě zajistila a poslala na pevninu. Cheryl Rorabeck-Silerová, středoškolská učitelka, zabránila jednomu z předchozích pokusů o lov velryby tím, že svým motorovým skútrem vjela mezi ni a lovce. Dostala za to pokutu. Podle oficiálního zdůvodnění porušila zákon na ochranu mořských savců, protože se k velrybě přiblížila moc blízko.
Pro Makahy však nyní tento zákon neplatil. Již v roce 1855 jim bílí kolonisté smluvně zaručili právo na lov velryb. Jenže pak Indiánům nezbylo než živit se spíše farmařením. Navíc USA podepsaly mezinárodní zákaz lovu kytovců. V posledních letech indiánské kmeny stále více vyžadovaly svá práva. Americké úřady, tísněné vzpomínkou na předchozí násilné obsazování kontinentu, začaly ustupovat.
V říjnu 1997 pak USA při jednání Mezinárodní velrybářské komise v Monaku prosadily právo Makahů ulovit čtyři velryby ročně. Stejné právo mají také Eskymáci na ruské Čukotce. Ti ovšem smějí lovit 120 velryb ročně a využívají této možnosti zhruba ze tří čtvrtin.
Naprostá většina námořních států lov velryb odmítá. Norsko a Japonsko však využívají mezer v mezinárodních dohodách a loví velryby například pro "účely vědeckého výzkumu" a získané maso dávají na trh.
Mořští biologové dnes obvykle soudí, že vyhynutí hrozí pouze dvanácti z osmdesáti existujících druhů velryb. Norští i japonští vyjednavači při mezinárodních jednáních z toho vyvozují, že limitovaný lov ostatních velryb je možné znovu povolit. Odpůrci argumentují tím, že není možné účinně kontrolovat, kolik a jakých druhů velrybáři skutečně uloví.
Několik ekologických organizací nechalo provést genetický rozbor velrybího masa z japonských obchodů a zjistily, že pochází z chráněných druhů, které podle oficiálních údajů neměl nikdo lovit. Ochranáři z toho vyvozují, že pouze úplný zákaz lovu umožní všem velrybám přežít.
Makahové se neskrývali za žádné kličky, ale zabili velrybu zcela otevřeně a riskovali při tom podstatně víc než námořníci z norských či japonských plovoucích průmyslových jatek. Nediskutovali při tom o potřebě či nepotřebě ochrany těchto největších savců světa. I v zemi všude stejných hamburgerů a coca-coly uskutečnili jakousi verzi své dávné tradice, a narušili tak stereotypy ve vztazích mezi etniky žijícími na americkém kontinentě.
Pak velrybu na břehu postupně rozřezali na malé kousky, které mohou udit, smažit nebo grilovat. Na slavnostní velrybí hostinu pozvali zástupce indiánských kmenů z celých USA a Kanady.
