Dominik Ivanys propadl drogám na konci osmé třídy. Jeho rodiče byli vystudovaní právníci, ale v období komunismu se pohybovali na okraji společnosti. Dominikovy problémy začaly právě s pádem režimu. „Měl jsem pocit, že se potřebuji od vnějšího světa nějak izolovat, ta doba byla pro mladého člověka s ideály hodně frustrující. Bohužel mě ale nenapadlo nic lepšího než vyzkoušet drogy,“ vysvětluje dnes pětačtyřicetiletý muž.
Začal pervitinem. „Tomu jsem upsal duši,“ přibližuje. „Člověk se točí v kolečku závislosti. Buď máte energie na rozdávání, nebo nemáte žádnou,“ popsal svou zkušenost s pervitinem. S prvními psychózami pak hledal něco, čím by tyto stavy utlumil. „Takže jsem se stal závislý na heroinu,“ nastínil. Takto žil několik let.
Zády se k drogám otočil ve svých pětadvaceti letech. Velkou roli v tom sehrálo těhotenství jeho přítelkyně. „Neříkám, že to šlo samo,“ dodal. Krátce na to mu lékaři diagnostikovali hepatitidu C – vážné onemocnění, které může desítky let probíhat s minimálními příznaky. „Nejsem schopný říct, kde jsem se nakazil, ale myslím, že to bylo v době, kdy jsem devalvoval ze svých hodnot a byl jsem schopen aplikovat si heroin s kýmkoliv,“ přiblížil.
Nemocných je víceStudie Univerzity obrany z roku 2015 zjistila, že prevalence VHC v české populaci je 1,67 procenta, míra výskytu chronické VHC dosáhla 0,93 procent. „V přepočtu na celou populaci jde o 140 tisíc dospělých, kteří prodělali žloutenku C. Z nich přes 80 tisíc tvoří lidé, kteří s touto infekcí žijí. Ve srovnání s daty Státního zdravotního ústavu je to téměř osmkrát víc než v roce 2001,“ řekl Roman Chlíbek z Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové v roce 2016. V roce 2017 bylo hlášeno celkem 992 nových případů VHC, z toho 580 (58,5 procent) mezi injekčními uživateli drog. |
Každý rok si v České republice vyslechne tuto diagnózu přibližně tisíc lidí. Právě včasné odhalení je však největším oříškem. Chronická žloutenka typu C se totiž zpravidla projeví i desítky let od nákazy, zatímco celou dobu postupně ničí játra. „Nákaza neznamená nebezpečí jen pro svého nositele, ale i pro okolí,“ poznamenává vedoucí Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti Viktor Mravčík.
Nemoc se přenáší krví a zhruba polovina nakažených je uživateli pervitinu, čtvrtina pak užívá heroin. Ne všichni ale onemocněli vlivem drog. Mezi nakaženými jsou i lidé, kteří před rokem 1992 prodělali transfuzi krve. Do té doby se krev dárců proti žloutence netestovala.
Léčbu hepatitidy C přitom podle odhadů odborníků v Česku ročně prodělá pouze 1 200 osob. „Analýza nákladové efektivity prokázala, že okamžitá léčba pacientů s chronickou hepatitidou typu C je účinnější a méně nákladná než péče o pokročilejší stadia onemocnění,“ doplňuje Mravčík.
Téměř stoprocentní léčitelnost
V době, kdy se Dominik seznámil se svou diagnózou, se k léčbě hepatitidy C užívaly léky založené na interferonu. „Ta léčba do jisté míry připomínala chemoterapii. Byla velmi zatěžující pro pacienta, byla velmi dlouhodobá – typická doba léčby byla rok,“ uvádí specialista na hepatitidu C Vratislav Řehák. Po konci léčby byl pacient půl roku sledován.
Unikátní léčba hepatitidy C ušetří peníze i životy, říká ústecký primář |
Tím si prošel i Dominik. „Průvodní jevy byly velmi těžké. Mám štěstí, že jak manželka, tak syn nakaženi nebyli, a možná proto mi to stálo za to to dokončit, celých 11 měsíců,“ popsal. Přišel o vlasy, zhubl. „Nějak jsem povlával za kočárem, než mi došlo, že ta bezmezná radost, která se odvíjela od narození syna, přehluší všechny bolesti té léčby,“ vzpomíná.
Dnes už však mají pacienti úplně jiné možnosti. Řehák novou léčbu přirovnává k objevu penicilinu – je o tablety, které pacient polyká osm týdnů. „Léčitelnost, na rozdíl od interferonu, kdy jsme vyléčili maximálně 60 procent pacientů, se v současné době blíží 100 procentům,“ přibližuje Řehák.
Hepatitidu by šlo v Česku vymýtit
Dominik se uzdravil, do dnešního dne je na substituci, našel si práci. Pracoval například u filmu či v divadlech. „Vždycky jsem závislost, byť na substituční droze, musel skrývat,“ říká. Rozhodl se také, že chce dále pomáhat. Začal proto spolupracovat s obchodem, který zaměstnává bývalé závislé. Příští léto pak chce ze substituční léčby vystoupit úplně. „Zkusím to sám a s podporou rodiny,“ uzavírá.
Léčba hepatitidy C má však v Evropě od ideálu daleko. „Z diagnostikovaných uživatelů drog, kterým byla diagnostikovaná hepatitida C, se pouze deset procent dostane do léčby,“ přibližuje Mravčík.
Nová léčba žloutenky C je úspěšná. Vyléčíme přes 90 procent, tvrdí IKEM |
Světová zdravotnická organizace se proto rozhodla situaci řešit. Odstranění viru hepatitidy C označila jako významný cíl veřejného zdravotnictví do roku 2030. V této souvislosti doporučila členským státům zavedené národní strategie. Tu například Česko nemá.
„Při současných léčebných možnostech by bylo možné nemoc v České republice téměř zcela vymýtit během deseti let,“ říká Mravčík. „Nyní jednáme s ministerstvem zdravotnictví a zdravotními pojišťovnami o schválení akčního plánu na období 2019 až 2021,“ popsal.
Ten se zaměřuje na vymýcení této nemoci u uživatelů drog. „Nenahrazuje národní strategii eliminace žloutenky C pro všechny cílové skupiny podle dokumentů WHO, ale může být její významnou součástí,“ dodává Mravčík.
Málo peněz
Protože zhruba 60 procent nakažených jsou injekční uživatelé drog, jednou z prevencí onemocnění je distribuce čistých jehel a stříkaček, kterou zajišťují mimo jiné nízkoprahová a kontaktní centra pracující s drogově závislými. Tyto organizace jsou ale obvykle neziskové a závislé na sponzorech a bez pravidelné finanční podpory. Pro letošní rok navíc stát snížil příspěvek těmto organizacím o asi 25 procent.
Podle předsedy pacientského sdružení Recovery Františka Trantiny jsou ale právě nízkoprahová centra klíčová pro prevenci i léčbu hepatitidy. Vedle výměny stříkaček chystají pacienty i na otestování krve. „Jsou to jediné instituce, kteří s nakaženými mluví jako s lidmi,“ uvedl Trantina.
Podle něj jsou lidé se žloutenkou typu C obvykle složití pacienti a léčby se bojí. „Panuje mezi nimi obrovské množství pověr. Že to bolí, že půjdou na biopsii, že jim budeme rvát tkáň... A je těžké, jim to vysvětlit,“ říká Trantina.
