Tělocvik byl pro mě vždycky trauma, po kterém jsem ještě více koktal... Nesnášel jsem všechno, úbor, tělocvičnu, zvuk píšťalky, kotouly, kruhy, lana, vybíjenou, basketbal.... Až když jsem vyrostl, mohl jsem konečně dělat sporty, které mě bavily - silniční cyklistika, orienťák, lezení po stromech, speleologie, kanoistika....

Sice jsem nekoktala, ale měli jsme na tělocvik bývalého lampasáka a to byl nářez. Trauma jsem také měla a hlavně vyzdvihoval ty, kterým tělocvik šel. Na střední už to bylo OK.

Neptejte se "odborníků", na kolik hodin týdně je potřeba zvýšit tělocvik ve školách. Ptejte se, jak zabránit reakci rodičů (a v návaznosti vlastně i školy), když jejich dítě spadne z kruhů nebo si ukopne palec. To je podstata současných problémů. Zeptejte se právníků, kteří zastupují školy, kolik vyhráli pří ohledně školních úrazů.

A najdete odpověď na to, proč je "tělák" absolutně mimo. Proč děti neumí výmyk, proč nepřeskočí kozu, proč neudělají pořádný kotoul (o letmých ani nemluvím). Proč se hraje z 90% florbal, který a) každého baví, b) nehrozí při něm výrazně zranění a když už se něco stane, sami děti to "hrdinně" přežijí - protože chtějí.

Každá mince má dvě strany.

Do dnes si pamatuju nástup nového tělocvikáře na mé ZŠ kolem roku 1996. Jeho kvalitní a citlivá práce přivedla zástupy žáků na chirurgii. Vyvrcholením byla zlomení nohy na dvou místech, pak už šel na kobereček by bylo mu zřejmě domluveno, že tudy cesta nevede.

Za celé své studium jsem potkal snad jedinou normální učitelku tělesné výchovy. Zbytek mi připadal jako sjezd autistů, kteří si na dětech realizují nějaké své fantazie. Jestli jim něco šlo opravdu skvěle, tak demotivovat většinu od jakékoliv sportovní aktivity (ať už pomocí hodnocení výkonu podle tabulek nebo jen hloupým komentováním a shazováním nedostatečně výkonných a šikovných žáků před kolektivem).

PS: Nekritizuji, protože mi to nešlo. Z tělocviku jsem měl skoro vždy za jedna a úspěšně jsem reprezentoval školu v atletice. I tak na hodiny tělesné výchovy nevzpomínám rád.

Co je toto za divnou matematiku? Nějak mi to nevychází...

Za uplynulých deset let jejich počet vzrostl zhruba čtyřikrát. Zatímco v roce 2008 se na logopedii léčilo 133 245 pacientů, v roce 2018 jich bylo podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) více než 154 395.

Co je na tom divnýho? Ten počet do čtyřnásobku se prostě léčí doma.

Je jedno slovíčko, na kterém si každý capart R a L procvičí úplně skvěle, ale co s tím, když mu to rodiče nedovolí říkat? Ani si chudák neuleví.

Tak vady mohou být různé - nejenom výslovnost L a R.

Mít vadu řeči není dneska žádná tragédie.

Jestli ono to s tím počtem dětí u logopedů nebude trochu jinak. Dřív se na to tolik nehledělo a díte se stejně naučilo časem mluvit. Dneska se řeší každej zaraženej prd a k logopedovi by lidi chodili i s dvouletým dítětem.

Dětí, které zápolí s výslovností, přibývá. Za uplynulých deset let jejich počet vzrostl zhruba čtyřikrát. Zatímco v roce 2008 se na logopedii léčilo 133 245 pacientů, v roce 2018 jich bylo podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) více než 154 395.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/logopedie-rozstrel-vada-reci.A200131_180911_domaci_knn

Tomuhle odstavci nerozumím. Počet měl vzrůst čtyřikrát pak dají čísla, co ukazují nárůst o 16%?

Bohužel musím souhlasit, někteří rodiče s dětmi mluví, ale zase na ně od mala šišlají, tomu už vůbec nerozumím, to radši, ať mlčí

Což ale není nic, co by se dělo až teď.

A nebude to stejně jako u autistů? Že se jen více diagnostikuje. Když vidím, co se děje u nás ve školce, zůstává rozum stát. Jakákoliv odchylka znamená kolečko logoped, dětský psycholog, SPC, 2/3 děcek odklad do školy. Jako by snad existoval nějaký standard a nepřipouštěly se vůbec žádné odchylky, vše hned diagnostikovat a léčit.. chápu, že všichni ti psychologové, logopedové, poradci musí něco jíst, ale někdy mi to přijde opravdu šílené a hlavně pro děti stresující.

Asi tak ... také mi to přijde nesmyslné ... za vším se hledá nějaká porucha. Jak dítě není tabulkové, tak hned se za tím hledá nějaký problém.

A jste si jistá, že si to pamatujete? Období do 2-3 let věku si totiž člověk pamatuje velmi málo.