PŘÍLOHA: VLÁDNÍ KRIZE
jak jí rozumět ¦ co bude
Původně mělo jít o jakousi čtvrtpolitickou vládu bez stranických špiček, v jejímž čele stojí profesionální diplomat, který si o svých ministrech rozhoduje podle nabídky politických stran. V doslovném znění měl být jeho výběr založen na „odborných a dalších kritériích“.
Do voleb tak měl fungovat svérázný experiment Stanislava Grosse, který chtěl potrestat všechny „politické politiky“, požadující jeho odchod.
Z celého nadpolitického aranžmá nakonec zbyla jen osamocená osoba potenciálního premiéra Kohouta, jenž se tváří, že se vlastně nic tak podstatného nestalo. Ono se však přece něco stalo.
Jako kmotrovské dohody
U každé vlády je možné si odpovědět na otázku, z jakých idejí a zájmů vzešla. To první zde nehraje prakticky žádnou roli. Reformní tah koneckonců skončil před osmi měsíci, kdy se premiérské funkce ujal Stanislav Gross. Tuto vládu také nespojují žádné osobní nebo jiné sympatie, což po třech měsících vzájemných přestřelek dvou hlavních stran není zase tak překvapivé. Noční sestavování vlády se zúžilo pouze na respekt k obchodním a mocenským zájmům jednotlivých partnerů. V mnohém to připomínalo knihy Maria Puza, popisující složité kmotrovské dohody znepřátelených italských „rodin“, které si po krvavých přestřelkách znovu rozdělí sféry vlivu a na závěr se vzájemně políbí. Nic víc v základech dnešní vlády nenajdete.
Stručně řečeno, vy dostanete právo rozdělovat licence na výrobu biolihu (ministerstvo zemědělství) a na oplátku nás pustíte ke zdrojům Státního fondu životního prostředí (ministerstvo životního prostředí).
Uspokojit musíme také revoltující zdravotnické odboráře (ministerstvo zdravotnictví) a ústa zacpěme také věčně kritizující hospodářské komoře (ministerstvo průmyslu a obchodu) a tak dále. Prostě jsme vládou lobbistů, kteří se za těch čtrnáct měsíců vládnutí musí nějak zabezpečit, než nastoupí „asociální modrá diktatura“. Aby to tak nebilo do očí, zastřeší nás tajemný úsměv diplomata Jana Kohouta. Tento muž v novém aranžmá politicko-lobbistické vlády představuje cizorodý prvek, který už dnes nikdo z ministrů nebere vážně. Nabízí se otázka: Takhle má vypadat katarze završující vládní krizi? Na celé vládě je nakonec nejsympatičtější to, co její tvůrci v čele se Stanislavem Grossem provedli komunistům.
Ti nejdříve podrželi Grossovu vládu v Poslanecké sněmovně, čímž jí dali nový manévrovací prostor. Následně byli nemilosrdně odhozeni. Ano, čeští komunisté jsou dnes v postavení Leninových užitečných idiotů, kteří splnili svůj úkol a „byli odejiti“. Z určitého úhlu pohledu je komunistický osud svéráznou odvetou za únor 1948. V osobě dosluhujícího premiéra se konečně našel někdo proradnější než oni sami. V KSČM tak zkrachovala mnohaměsíční politika „budování mostů“ k ČSSD, jejichž zájmům dávalo vedení komunistické strany přednost před svými vlastními.
Grossův byt
Na závěr si zopakujme, že u zrodu vládní krize, která obtěžuje veřejný prostor už tři měsíce, byly otazníky ohledně toho, z čeho premiér Gross financoval svůj nákladný život a jak například chtěla jeho manželka splatit pětimilionový úvěr u banky na rekonstrukce proseckých domů. Odpovědi na tyto otázky jsou dnes pečlivě zahrabány v moři zájmů vládních kmotrů, kteří se ze středy na čtvrtek, slovy Michala Krause, dohodli, že se dohodnou.
