Pokud chcete něco slyšet o inflaci, tak vám k tomu něco řekne moje manželka, ta tomu rozumí. A skutečně. Česká ekonomka se ihned pustila do výkladu v angličtině před profesory slavné americké Harvardovy univerzity. K improvizovanému krátkému vystoupení ji vybídl její muž – tehdejší premiér Václav Klaus.
Psal se rok 1996. Já jsem seděl mezi několika přítomnými novináři a Livia Klausová se přirozeně zapojila do odborné diskuse. Bylo vidět, že mnoha věcem v oblasti ekonomie rozumí a zakládá si na tom.
Ovšem tato její role není zdaleka jediná, kterou dokáže zcela přirozeně zahrát.
"Samozřejmě má své politické názory, ale většinou v rodině plnila tu roli, kdy se má vyměnit žárovka, kam se pojede, za co se utratí peníze. Otci pak zbývala ta role, vysvětlit jaký je náš poměr k lidově demokratickému Vietnamu a podobně. Maminka otce dobře doplňuje. Je daleko lidovější, v něčem i přímější a ráznější než otec." Tak mi někdejší rodinné postavení dnešní první dámy s trochou nadsázky popsal v rozhovoru její starší syn Václav, ředitel Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze.
Psal se leden 2003 a také slova jejího syna byla důkazem toho, že Livia Klausová, která má ještě s manželem mladšího Jana, si vždy velmi zakládala na své rodině. Snažila se vždy vyjít se svými dvěma snachami a zcela přirozeně tíhne ke svým vnukům a vnučkám. A nesmírně toužila a touží uchovat si alespoň kousek svého soukromí. To jí vydrželo dodnes.
Vždy byla proto velmi opatrná v poskytování rozhovorů, nechtěla se ani moc ukazovat v televizi. Ne, že by se bála, ale nemá v tomto směru žádné vyhraněné potřeby. Exhibice, tolik potřebná v politickém prostředí, v němž se díky svému muži pohybuje, je jí cizí. Pokud ale cítí, že by rozhovorem mohla pomoci svým charitativním záměrům, tak nakonec občas souhlasí.
Avšak snaha neupoutávat na sebe zbytečnou pozornost vůbec nehraje roli v tom, jak vystupuje na nejrůznějších recepcích, obědech, slavnostních večeřích a jiných reprezentativních akcích.
Osobně jsem ze vzdálenosti dvou stolů pozoroval první dámu při státních večeřích, konaných při příležitosti návštěvy ruského prezidenta Vladimira Putina v březnu 2006 či kambodžského krále Norodoma Sihamoniho v září 2006. Samé úsměvy, nepřicházelo v úvahu, aby nechala hosty "plout" v trapném tichu, když už dojdou otázky i odpovědi.
A po večeři s Putinem přišla na řadu ta určitá "lidovost", která ovšem na cizí lidi působí jako přirozenost. "Vezměte si koláčky, jsou z Lán, skutečně vynikající. A vy si také nabídněte. Neberte si jeden. Ještě zkuste tvarohový," říkala první dáma a obcházela hosty.
"Nech už toho, Klausi"
Je otázkou, zda to všechno není určitým způsobem jenom hra. Pokud ano, tak na velmi slušné úrovni. Z logiky věci se totiž Livia Klausová jako manželka jednoho z nejvýznamnějších českých politiků posledních dvaceti let dostává do složitých situací, kde jí ani nezbývá nic jiného než "nevypadnout z role". Zvládá to s nadhledem. První důvod? Zřejmě její velká vnitřní síla. A druhý? Jejím manželem je od 30. července 1968 Václav Klaus.
Nemusíme zabíhat do žádných podrobností ze zákulisí, ale prezident je člověk, který se svojským způsobem snaží mít vždy nad ostatními navrch, a proto nepřijít s ním občas do konfliktu se rovná téměř zázraku. Livia Klausová za to svatořečena jistě nebude, ale pokud někdo dokázal jejího muže usměrnit a umravnit (a to i na veřejnosti), tak to byla především ona. "Nech už toho, Klausi," to byla pověstná větička, která na manžela, vždy toužícího po dominanci, fungovala.
Jejich vztah přitom trvá už téměř pětačtyřicet let a nebyl vždy pouze idylický. Například nedlouho před svým zvolením prezidentem České republiky (28. února 2003) přešel Václav Klaus "na červenou". Alespoň tak nazval svůj vztah s mladou dámou Klárou Lohniskou. "Manželova nevěra je za námi. Ale bylo pro mne velmi těžké to nějak zvládnout a ustát," říkala mi v březnu před pěti lety se slzami na krajíčku tehdy nová první dáma v rozhovoru pro náš Magazín DNES. Bylo pozoruhodné, jak dokázala na veřejnosti stát po boku svého muže i v této, zcela jistě pro ni nejednoduché chvíli. Neudělala to ostatně poprvé.
Raději by se věnovala něčemu jinému "Proč jsem tady? Samozřejmě kvůli svému muži. Jako vždycky," říkala v listopadu 1997 v pražské Sněmovní ulici po takzvaném sarajevském atentátu, kdy na Klause zaútočili vlastní lidé z ODS i lidovci a jeho vláda nakonec padla. Slavným se pak stalo její vystoupení na obranu Klause na Václavském náměstí, kde před lidmi přečetla dopis jejich syna Jana.
V posledních pěti letech se vlastně ani neobjevilo nic, na rozdíl od jiných prvních dam po celém světě, co by v případě Livie Klausové zavánělo skandálem či nějakou nepravostí. Nenápadně si tak získala pověst, že je jednou z nejlepších prvních dam, jaká zde kdy byla.
Označení "první dáma" nesnáší, přestože se jako dáma chová. Nejraději by se totiž věnovala asi zcela něčemu jinému, než aby byla paní prezidentovou. "Nečekala jsem, že manželkou prezidenta nejde být na poloviční úvazek. Být manželkou premiéra šlo. Tam jsem ještě byla schopna zachovat si kus svého soukromí a měla jsem trošičku více volnosti aspoň napůl si volit, co budu nebo nebudu dělat. V tomto období to opravdu nejde," popisovala v říjnu 2006 v Radiožurnálu.
Podobně jako jiné ženy v jejím postavení se věnuje charitativní činnosti a v nadaci spolu s prezidentem se například stará o vzdělávání dětí, které opouštějí dětské domovy. Podle všeho i proto, že Livia Klausová, která se narodila v Bratislavě 10. listopadu 1943, sama musela jako dítě kvůli nemoci svých rodičů nějaký čas trávit v podobném zařízení.
Zcela specifický a u nás až netradiční vztah si také vybudovala k romské komunitě, s jejíž částí si velmi dobře rozumí. "Na jiných plesech může partner chybět, ale v Lysé nikdy nezůstanu na ocet," smála se na reprezentačním romském plese v Lysé nad Labem, kam chodí pravidelně. Komentovala tím to, že o tanec s ní byl obrovský zájem.
"Nastoupila bych do banky, ale to nemůžu"
Takže žádné černé mraky se nad Livií Klausovou nevznášejí?
Nejvíce byla médii v minulosti kritizována za členství v dozorčích radách několika podniků. Třeba v ČEZ, ZVVZ Milevsko či České spořitelně. Mnozí to dodnes označují za střet zájmů, protože její manžel byl v té době premiérem.
"Jakmile bude zákon, který toto skutečně označí za střet zájmů, tak v tu chvíli odstoupím. Anebo se s tím Klausem rozvedu. Kdybych nebyla manželkou Klause, nastoupila bych po revoluci někam do banky – ale to teď nemůžu. Co mám dělat? Sedět doma a vyšívat dečky?" Těmito slovy reagovala před lety v MF DNES na kritiku svého členství v dozorčích radách firem, z nichž některé byly polostátní. Za členství v nich si Livia Klausová navíc vydělala poměrně hodně peněz, dostupné informace hovoří celkem o milionech.
Kdysi jsem se na tento problém ptal jednoho lobbisty (přál si zůstat v anonymitě), který zná podrobně poměry v České spořitelně a současně se léta vyznačuje velmi kritickým postojem k současnému prezidentovi. Jenže jeho odpověď byla překvapivá: "Jedním z mála lidí, kteří v dozorčí radě spořitelny skutečně pracovali, chodili na zasedání připraveni a věděli, o čem hovoří, byla Livia Klausová."
Změny v Lánech
Kromě charity se v posledních letech věnovala i úpravám interiérů na Pražském hradě a v zámku v Lánech. "Nechci provádět žádnou revoluci. Byla bych ráda, kdyby se co nejvíc předmětů z hradního depozitáře vrátilo na své místo, aby jich co nejvíc mohla spatřit veřejnost," říkala našemu listu k menším změnám na Hradě.
Daleko větší zásahy však stávající první dáma provedla v Lánech. Léta se snaží dostat toto oblíbené místo všech našich prezidentů do stavu, v jakém bylo možná už za prezidenta Masaryka. Tuto práci, kterou většinou veřejnost nezná a nevidí, dělá podle všeho také dobře, protože ji za to ocenila i bývalá obyvatelka tohoto místa – Dagmar Havlová.
Mohlo by se tedy zdát, že máme dobře naprogramovanou, velmi schopnou a neomylnou ženu na místě první dámy. V podstatě je to pravda. Před několika měsíci se však časopisu Instinkt svěřila: "Jsem taky někdy smutná, jen s tím nikoho neobtěžuji." Tato věta více než co jiného vystihuje Livii Klausovou. Je totiž dámou. První…
