Na západní straně leží rušný Vilnius, litevská metropole. Na opačném břehu se za výraznou „hraniční“ cedulí nalézá úplně jiný svět, území bohémské republiky. Na ceduli se skví nápis: „Republika Užupis“.
Sedmatřicetiletý výtvarník Saulius Josas míjí působivou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie se zářivě světlými zdmi a vyhne se davu fotografujících turistů. Přejde most a už je doma, v Užupisu. Právě překročil hranici. Dole do řeky Vilnia dokonce před časem vysadili pstruhy. „Jsou to naši velmi pozorní pohraničníci,“ směje se Josas.
Samozvaný litevský stát se v současnosti těší velké pozornosti. „Turisté si musí vše vyfotit, objeví se i na tom nejzapadlejším dvorku,“ mávne Saulius Josas rukou směrem k zástupům s fotoaparáty. Jejich zájem mu prý nevadí. Považuje to za nezbytnou daň, kterou místní platí za to, že kdysi zanedbaná čtvrť opět kypí životem. Mnozí místní jsou navíc na prodeji artefaktů a suvenýrů životně závislí.
Mají i své ministry
Jak by vypadala první z možností, ukazuje Christianie, „svobodné město“ uprostřed dánské Kodaně. Založili ji počátkem 70. let minulého století tamní hippies, kteří dosud vedou ostré střety s úřady. „Jsme teď tak trochu na křižovatce,“ přemítá Josas. „Buď zůstaneme uzavřenou komunitou a budeme nabízet místo alternativní kultuře, nebo se naplno otevřeme turistice a staneme se jedním z mnoha dalších míst na mapě světových bedekrů.“Rebelantská litevská „republika“ loni oslavila kulaté dvacátiny a její zakladatelé teď přemýšlejí, co dál.
Obrat „republiky“ směrem k masové turistice by patrně místo proměnil v ráj pouličních obchodníků, na způsob pařížského vršku Montmartre, kde si po celý rok podávají ruce turisté z celého světa.
Když zakládala na konci 90. let minulého století Užupis skupina litevských alternativních umělců, neměla úplně přesnou představu, jakým směrem samozvaný státní útvar přesně formovat.
Zdi ve čtvrti Užupis jsou pomalované a drží silou vůle.
„Shodli jsme se, že by to měla být ‚republika hodnot‘,“ líčí Žymantas Morkvénas, který zde působí ve funkci „ministra životního prostředí“. Čtvrť Užupis, kde dnes žije na půl kilometru čtverečním nějakých sedm tisíc lidí, byla kdysi prosperujícím místem židovských obchodníků. Název „Užupis“ znamená doslova „za řekou“, vyjadřuje geografii místa, ze všech stran obklíčeného meandrem úzké řeky Vilnia. Poté, co se Litvou přehnala válka i holokaust, to bylo odumírající místo sovětského bezčasí, kde se nic nedělo a zdi se zvolna drolily. Jak čtvrť chátrala, přicházeli sem za levným nájmem umělci a bohémské typy.
Pak zkraje 90. let přišla litevská nezávislost, následovaná později i nezávislostí samotného Užupisu. „Nic to pochopitelně neznamenalo, jen jsme prostě vyhlásili svou republiku, nabídli přitažlivě formulovanou ústavu a zvolili si své představitele,“ vzpomíná Morkvénas.
Vyhlášení státu připadlo symbolicky na první aprílový den roku 1997, od té doby slaví nově vzniklá republika vždy začátkem dubna i svůj státní svátek.
Tvůrci republiky se vší vážností založili státní instituce. „Prezidentem“ se stal básník a filmový tvůrce Romas Lileikis. Vznikla i armáda čítající jedenáct mužů. A také státní symboly, vlajka i znak, stejně jako měna.
Ústava rozepisovala, jak mají vypadat hodnoty, na kterých stojí utopická republika.
Pro litevské umělce je bývalá židovská čtvrť místem, kde mohou bez omezení realizovat své nápady
„Každý má právo být šťastný,“ tvrdí se v jedné její části, ale „každý má také právo být nešťastný,“ stojí dále. Podle ústavy má také každý právo zvolit si libovolnou národnost, má právo být nezávislý, nevzdávat se, ale také má právo plakat, či být zticha.
Naopak, nikdo nemá právo sahat k násilí, píše se v textu, který působí jako postmoderní hříčka.
Celkem je to 41 bodů, mnohé z nich mají i ryze praktický význam. „Každý má právo na teplou vodu,“ praví se například v jedné z tezí.
Ústava v 41 bodech
Ústavu nemusí nikdo z občanů hledat, je přepsaná v 22 jazycích přímo na zasklených deskách na jedné z ulic.
Pobaltí kvůli exodu mladých pustne, čím dál hlasitěji zní ruština |
Na zdejší svobodomyslný způsob života dohlíží od roku 2002 socha anděla od autora Romase Vilčiauskase, která stojí na jednom z malých náměstí. Obecněji pak reprezentuje uměleckou svobodu v celé východní Evropě.
Co obyvatelům litevské utopie nikdo nezaručí, jsou někdejší nízké nájmy. Jak zájem o místo rostl, šplhaly směrem vzhůru i ceny nemovitostí a nájmů.
„Nákladné bydlení se bohužel stalo nedílnou součástí našich životů,“ pokývá hlavou Saulius Josas. Místní se tedy musí otáčet, aby si na bydlení vydělali.
Jako třeba servírky v kavárně u „hraničního přechodu“, kudy většina turistů do Užupisu přichází. „Vyhlášení republiky byl skvělý nápad,“ pochvaluje si servírka Inge Latauskasité, „od té doby je náš přechod největší pamětihodností ve městě.“
