A že by asi žena měla vařit méně ryb a více VKZ*
Můj táta blahé paměti totiž říkával, že nelze sedět s jedním zadkem na dvou svatbách. Jinými slovy – rozhodni se, kde chceš trávit večer a tam musíš zůstat, i když se ti tam nelíbí a říkáš si: “Já vůl, proč jsem raději nešel s kamarádem na kafe, tady je hrozná nuda“
Já už léta trpím klasickým syndromem nedostatku zadnic. A určitě mi mnozí z vás, zkušených, otrlých exulantů, dobře rozumí. Já totiž, když jsem zde tak chci být tam a když jsem tam, tak se mi stýská po všem zdejším. Nejlépe to vyjádřil Woody Allen ve svém (pokud vím jediném) dokumentárním filmu, Wild Man Blues, kde říká: “Wherever I am, I want to be somewhere else“ (“Ať jsem kde jsem, chci být jinde“) To je tak trefné!
Po delší době v Torontu mně začíná svrbět celé tělo a travím hodiny na Internetu, kde se kochám rozličnými českými weby, jako např. liberec.cz, jihlava.cz a pochopitelne praha.cz.
Také občas mrknu na stránky. kde se mohu kochat krásami českých luhů, hájů a architektury. To mně rychle vede na csa.cz a už koukám, kdy jsou nějaké levnější lety.
Zdají se mi dlouhé a spletité sny o mém rodišti na Vinohradech, o procházkách po Kampě, o mé fence z dětských let, Peggině, o naší dávno někým zabrané chatě na západ od Prahy, o šedých zimních dnech na Žižkově, kam jsem za třeskutých mrazů chodil na hodiny kytary k panu Machkovi (ctyři lekce stály tenkrát 50 korun), zdá se mi o tom, že jdu úplně sám ve dvě ráno po Malostranském náměstí, všude je naprostý klid a v záři pouličních lamp padá snih, měkký jako vata a tichý jak vesmír.
Zdá se mi o podzimních procházkách s tátou, přes vršovická sídliště v plískanici a blátě a o návratu domů, kde voní topinky s česnekem. Prostě se mi zdá o všech těch věcech, které byly a nejsou, ale měly by být. Přibližně jednou za dva roky to nevydržím a impulzivně na Internetu tu letenku vskutku koupím....a jedu.
Nikdy jsem nebyl Prahou a Čechy zklamán, ale ani nijak zvlášť nadšen. V mém věku je mi jasné, že realita se sladkému snění vyrovnat nemůže. Ale jde spíš o něco jiného.
Jak tak sedím někde u piva a jako pravý turista píšu čumkarty kamaradům po celém světě, zmocní se mně najednou stesk po něčem kanadském, něčem z Nového světa, po světě, kde se mluví anglicky a kde fráze NO PROBLEM ještě často něco znamená.
Namířím kroky do nejbližší internetové kavárny a už vyklepávám nationalpost.com, globeandmail.com, canada.com a mnoho jiných adres, které končí tečkou a “com“ nebo “ca“. Nikdy mně kanadská politika, kanadské dění tak nezajímá, než po oné procházce Kampou. A hned mám nutkání se do toho Nového světa vrátit...
Já nevím, jestli to jsou židovští předci, toulavé buňky nebo prostě exulantský zlozvyk. Pořád bych vandroval. A přitom už jsem z toho vandrování hodně unaven. Zdá se, že ani nejde o cíl, ale možná jen o cestu samotnou. Možná jde jen o ten sen, o tu vizi, že tam, kde právě nejsem je tráva zelenější a víno lahodnější.
Možná, že jde jen o to krásné napětí, o tu cestovní horečku, o slib a o naději a o něco, co se nedá popsat, protože to vůbec není a nikdy nebylo a je to jen jakási chiméra, které chci věřit, protože dělá život snadnějšim. Protože občas dělá život vůbec myslitelným.
A tak balím častěji než bych měl a chtěl a přesouvám zadnici z jedné veselky na druhou. Muzika je na všech svatbách radostná...
--------
* pro ty, kteří nerozluštili: vepřo-knedlo-zélo
