Někteří historikové soudí, že člověk se stal člověkem, když se pustil do živočišné stravy. "Maso obsahuje jiné aminokyseliny než rostliny, jsou v něm vitaminy B, A a E, najdete v něm vápník, fosfor, železo, měď, zinek, jod, selen. To všechno jsou látky, které potřebujete pro stavbu tkání, ale také pro rozvoj mozku," vypočítává docent Oldřich Doležal, zástupce vedoucího Výzkumného ústavu živočišné výroby v pražské Uhříněvsi.
Sobi, ovce, kozy
Zpočátku člověk svou kořist jen lovil, pak si však zvířata pro svou potřebu začal chovat sám. Kdy to asi bylo? Archeologické nálezy naznačují, že prvními hospodářskými zvířaty byli sobi, které lidé začali chovat v severní části Eurasie kolem roku 10 tisíc před naším letopočtem.
Někdy kolem roku 7000 př. n. 1. je pak v Persii a Anatólii následovaly ovce a kozy. Zvířata žila v ohradách, případně jen přivázána ke stromu. Pes se sice stal domácím zvířetem už kolem roku 15 tisíc př. n. 1., ale byl pomocníkem při lovu, nikoli potravou.
Lidé začali brzy ze šlechtěním
Chov hospodářských zvířat umožnil vznik prvních městských států, které by lov nestačil zásobit dostatečným množstvím jídla Už v té době vlastně začalo šlechtění. Lidé vybírali k dalšímu chovu právě ta zvířata, která jim nejvíce vyhovovala, protože dávala nejvíc masa, mléka a vlny.
Pravidla pro chov zachycuje i biblický Starý zákon. Určuje, že k jídlu jsou určeny krávy, kozy, ovce, drůbež a šupinaté ryby. Zakázaným zdrojem masa jsou ve Starém zákoně koně, velbloudi, prasata.
"Víte, co je zajímavé? Zvířata určená jako potrava jsou právě ta, která netrpí strachem ze smrti, pokud se s nimi před porážkou slušně zachází. Zato takový kůň cítí jatka na dálku, má strach a stresové hormony mění složení jeho masa," zamýšlí se docent Doležal.
Starý zákon stanovil i pravidla pro slušné zacházení se zvířaty - hospodář má například nejdřív nakrmit je, a pak se teprve najíst sám. "Také Židy dodnes dodržovaná košer porážka zvířat je velmi humánní," líčí Oldřich Doležal.
"Zvíře se otočí nohama nahoru a řezník mu podřízne hrdlo. Zvíře cítí menší šok a bolest než při u nás používaném omráčení. Při košer porážce přestane mozek pracovat asi za deset vteřin, ale srdce bije dál, takže vyhání krev ven z těla. Maso je proto kvalitnější a pomaleji se kazí. To je v horkém podnebí velice důležité."
Přechod k úzké specializaci
Pomalá selekce hospodářských zvířat přerostla v půlce osmnáctého století v Anglii v intenzívní křížení. Vznikala nová plemena - u skotu se například začala odlišovat plemena chovaná kvůli mléku od plemen určených na maso.
Zvířata tehdy žila většinou ve stájích, ale v létě byla na pastvě. V devatenáctém století se začala používat masokostní moučka - směs masa, kostí, hlav a vnitřností, které zbyly na jatkách. Když se rozdrtily a rozvařily, stalo se z nich velmi výživné krmivo - i pro býložravce.
Podle nejvíc uznávané teorie se však právě prostřednictvím masokostní moučky v minulých letech po Evropě, a jak se nyní ukazuje, i k nám rozšířila nemoc šílených krav.
Dvacáté století přineslo intenzívní využívání poznaných genetických zákonitostí, umělé oplodňování zmrazeným semenem nejlepších samců, a tím vneslo i vysokou uniformitu do chovů, v nichž se zvířata podobají jedno druhému.
Budoucnost je i v klonování
V budoucnosti se dá čekat masové rozmnožování nejžádanějších zvířat klonováním, genetické testování zárodků počatých ve zkumavce anebo rovnou přidávání požadovaných genů do hospodářských zvířat, či naopak odstraňování těch nežádoucích.
Pro intenzívní chovy skončila doba pastvy. "Na pastvě býk přibere za den tak třicet čtyřicet deka, ale při vykrmování získá dva a půl až tři kilogramy," poukazuje na rozdíl docent Doležal. Navíc je pastva příliš náhodná a neumožňuje hospodářským zvířatům nacpat do sebe přesně propočítanou výživu.
Cena masa
Vývoj k velkochovům přispěl k tomu, že maso je levnější, a tedy pro obyvatele vyspělých zemí dostupnější, než tomu bylo v minulých staletích. To lidé nakupující v masnách oceňují.
Mezi nevýhody velkochovů patří riziko rychlého šíření nakažlivých nemocí mezi zvířaty. Tomu se chovatelé brání očkováním anebo preventivním podáváním antibiotik. Výsledkem však je stoupající odolnost mikroorganismů vůči antibiotikům, což dnes začíná strašit lékaře v celém světě.
Velkochov ovšem na druhé straně umožňuje soustředěnou veterinární kontrolu, takže choroby se dají rychle zjistit. Nemoci jako tuberkulóza či brucelóza (první poškozuje vnitřní orgány, nejčastěji plíce, druhá způsobuje neplodnost), které se dříve z domácích chovů přenášely na lidi, jsou v hlídaných velkochovech minulostí.
Stejně tak se zdá, že se pod kontrolu nakonec dostane i nemoc šílených krav. Pravda, pro zhruba stovku lidí, kteří na ni v západní Evropě zemřeli, a pro ty, kdo se jí nakazili, ale ještě o tom nevědí, to už bude pozdě.
Téměř průmyslový chov ovšem přináší i jiné problémy vyšlechtěná zvířata s vysokou užitkovostí začínají mít potíže s rozmnožováním. Znamená to snad, že dosáhla svých biologických hranic?
"Neřekl bych," říká Oldřich Doležal. "Určitě to v budoucnu změní zásahy do genetické výbavy zvířat a vůbec využití metod molekulární genetiky a biologie." Podle jeho názoru intenzívním velkochovům hrana nezvoní. Koneckonců k ním směřovala celá dosavadní historie soužití člověka a zvířete, skrytá v každém kousku masa na obchodním pultě.
|
KDE SE VZAL SKOT? |
