Tři čtvrtiny Šternova textu se zaměřují na všechny možné (i nemožné) nešvary katolické církve v bližší či vzdálenější minulosti, v nichž autor hledá vysvětlení těch či oněch kroků lidové strany. Pisatel nás zavádí tu na tridentský koncil, tu do období „Kulturkampfu“ v Bismarckově Německu, pak do rozděleného Polska nebo k encyklice Rerum novarum, aby udivený čtenář po přečtení článku zjistil, že se sice dozvěděl leccos nepěkného o církvi, ale o „nepoužitelných českých lidovcích“ kromě banalit skoro nic.
Pábitel střihnutý Nejedlým
Zkusme to po pořadě. Autor se se zjevným dojmem jakési morální převahy diví, „co je to za lidi, kteří už několik generací vstupují do politiky s jediným cílem - být u moci?“ Nuže, ukažte mi lidi, kteří vstupují do politiky s cílem nebýt u moci...
Ale nechme slovíčkaření - lidovci nebyli u moci vždy a obviněn z kolaborace s komunisty by v logice Šternova textu mohl být z nějakého důvodu každý druhý dospělý Čech. To, že komunisté dosadili do vedení ČSL své agenty, neznamená, že se dají lidovci označit jako kolaboranti.
Ze 46 poslanců ČSL v roce 1948 jich 10 uprchlo za hranice, 12 jich bylo uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni), stejný počet odsunut do ústraní a šikanován - pouze čtyři se zapojili do budování světlých zítřků s podporou nových mocipánů. Zejména na místní úrovni zůstala řada členů z doby předchozí, jenže o nich lze sotva tvrdit, že by se jednalo o „kolaboranty“. „Evropské křesťanské demokracie lpí na tom, že jsou stranami všelidovými...“ píše Štern. Jak kde.
Lidovci všelidovou stranou nikdy nebyli
Nicméně není na místě se divit, že naši lidovci nikdy všelidovou stranou nebyli, nejsou a nebudou. A důvody toho jsou opravdu někde jinde, než tvrdí autor, který se kvůli tomu ponořil až do roku 1523, kdy podle něho skončil koncil v Tridentu (ve skutečnosti probíhal v letech 1545-1563, ale to je jen první z řady historických „uklouznutí“ pana Šterna). Tridentu, reformaci a protireformaci Štern věnuje jeden odstavec, který sice působí v článku o KDU-ČSL tak trochu jako tučňák na Sahaře, ale je v něm tolik „zajímavostí“, že stojí za to jej zhodnotit.
Pohled na dějiny u páně Šterna je eufemisticky řečeno trochu rozháraný. Pokud se totiž někdo domnívá, že v 16. století byla heslem dne demokratizace ať už světské nebo duchovní moci, prozrazuje tím spíše svou zálibu v humoristickém žánru. Na druhé straně tvrzení o „duchu mocenských zájmů katolické církve“ by spíše ukazovalo na inspiraci ve „filozofii dějin“ Zdeňka Nejedlého.
. Polemika s článkemNepoužitelní čeští lidovci. Aneb Čunek tu není náhodou |
Jestliže se však dále objevuje u Šterna tvrzení, že „náboženský spor o jedinou pravdu byl naopak ve třicetileté válce jedním z faktorů“, rád bych dostal od autora vysvětlení, proč katolická Francie a protestantské Švédsko stály v této válce na jedné straně barikády. Ve svém přepisování dějin se ostatně Ivan Štern nezastavil u koncilu - z neznámého důvodu datuje encykliku Rerum novarum rokem 1892, ač byla publikována v květnu 1891. A zásada „koho vláda, toho víra“ (přesněji „čí země, toho víra“ - cuius regio, eius religio) se nezrodila „ze šoku třicetileté války“, nýbrž o šedesát let dříve - v roce 1555, při uzavření augsburského míru.
Co ví i divák F. L. Věka
Ale vraťme se vážněji zpět k lidovcům. Všelidovou stranou nejsou, protože v Česku jsou praktikující katolíci poměrně malou menšinou a lidovci jsou (byť ne výlučně) stranou reprezentující tyto voliče. Stejně jako si dělníci založili sociální demokracii, aby hájila jejich práva, založili si čeští a moravští katolíci své politické strany, ze kterých později vznikla Československá strana lidová. Německo nebo Itálie jsou zkrátka něco jiného.
Jak může ještě dnes někdo napsat, že má český katolicismus dosud mnoho společného s vazbou na trůn a s vrchnostenským pojetím? A dávat to do protikladu s polskou situací, kde mimochodem žádná křesťansko-demokratická strana neexistuje? Český katolicismus je od roku 1918 katolicismus malé, často opovrhované menšiny (vzpomeňme na to, jak sociálnědemokratický poslanec Rudolf Bechyně na Šrámka ve Sněmovně křičel: „Ty černý pope, ty odsud jednou vyletíš!“). Český katolicismus je obranný, často až bojácný, rozhodně ne vrchnostenský. Církev rozhodně nemá nějaké pevné vazby se státem, tak jaképak sepětí trůnu s oltářem...
Pokud má Ivan Štern rád historické paralely, měl by vědět, že takovéto schéma neplatilo od přijetí tzv. květnových zákonů v sedmdesátých letech 19. století ani v Rakousko-Uhersku, natož v masarykovské první Československé republice. A to neustálé omílání o „nenárodním“ českém katolicismu je už také trochu únavné. I povrchní divák zfilmovaného Jiráskova F. L. Věka ví, jakou roli sehráli kněží v národním obrození. A pokud autor zdůrazňuje, že polský klérus stál na straně národa i za války a v době komunismu, doufám, že tím nemíní naznačit, že to tak nebylo v českém případě. Snad není nutné vyjmenovávat všechny oběti nacistické a komunistické perzekuce z řad kněží, řeholníků i laiků.
Poněkud zmatené a ukvapené historické exkurzy pana Šterna mají snad za cíl podpořit jeho tezi (dá-li se to tak vůbec vysledovat), že český katolicismus nemá na rozdíl od německého či polského z čeho stavět, a proto to s lidovci dopadá tak, jak to dopadá. Je sice pěkné, co dokázal v Německu Adenauer a v Polsku Mazowiecki, ale to, proč se někde něco daří, ještě není vysvětlením, proč to u sousedů vypadá jinak.
Příspěvek KDU-ČSL k demokracii
Ivan Štern si však trochu protiřečí, když na jedné straně vyčítá lidovcům, že dostatečně nehájí program založený na křesťanském vztahu k lidské důstojnosti, na druhé straně pak lidovcům předhazuje, že se soustřeďují na takové „jednotlivosti“ jako nedotknutelnost instituce manželství, ochrana před cizími kulturními vlivy, odmítání potratů a registrovaného partnerství a dalších volnomyšlenkářských „výmyslů“. To samozřejmě zdaleka není pravda, lidovecký program je mnohem bohatší, je programem centristické strany, která důsledně pracuje s konceptem sociálně tržního hospodářství a představuje tolik potřebnou stabilizační složku. Je laciné předhazovat lidovcům účast ve vládách pravého a levého středu a přitom si nevšimnout, že v prostředí transformující se společnosti je složka zajišťující ochranu před radikálními řešeními zleva či zprava velmi potřebná.
Příspěvek KDU-ČSL k obnově české demokracie není, jak si myslí pan Štern, „více než skromný“. Naopak, je značný. Ano, lidovci nebyli připraveným mozkovým trustem transformace, jako byli především politici ODA a někteří z ODS a KDS. Byli však spolehlivou oporou probíhajících změn, ačkoliv voliči této strany patřili spíše k těm, kteří mohli být necitlivou transformací ohroženi - jak v důsledku sociálního postavení, tak regionálního zastoupení. KDU-ČSL napomáhala svou přítomností ve vládě s ODS sociálně akceptovatelné podobě potřebných reforem, aby na druhé straně ve vládě s ČSSD připomínala význam individuální odpovědnosti a svobody volby. A nezapomeňme ani na to, že to byli lidovci, kdo v české kotlině jako první (a dávno předtím, než to začalo být populární u dalších stran) otevřel téma rodinné politiky, které bude hrát i vzhledem k demografickému vývoji do budoucna klíčovou roli.
Kdo je tady tragikomický
O tom, že Luxův koncept moderní křesťanskodemokratické strany nezapadl, svědčí i fakt, že snad každý z kandidátů na předsedu strany se cítí ve svém nominačním projevu povinován se s tímto dědictvím vyrovnat. Ale to už se blížíme k závěru Šternova článku, který - v duchu celého textu - obsahuje takřka nulovou informační hodnotu, zato několik výpadů a urážek. „Lžikněz Plojhar, nástupce Jana Šrámka v čele lidovecké partaje v roce 1948, je stejně nedílnou součástí její historie jako zatím předseda poslední - tragikomický Jiří Čunek. Oba v sobě ztělesňují cosi, co je této straně vlastní - omezenost a chytráctví,“ napsal Ivan Štern. Když tak pro sebe uvažuji nad touto větou, napadá mne, co asi ztělesňuje článek Ivana Šterna? Na rozebrání skutečných strukturálních problémů KDU-ČSL (včetně mnoha a mnoha chyb, které tato strana zvláště v posledním období provedla) tak už bohužel nezbývá prostor.
